„Mamííí, já to chcííí!“ … jakoby se najednou všichni dívali jen na vás. Zatímco někteří jen zvědavě pokukují, jak to vyřešíte, jiní nešetří nevraživými pohledy a nezřídka se najdou i tací, kteří hýří zaručenými radami. Co teď?
Kdo to nezažil na vlastní kůži, nepochopí. Kdo zažil před delší dobou, milerád zapomene. Přitom v drobných obměnách se (h)různé scénky při nákupech stávají dnes a denně. Jaká je to úleva, když se v roli rodiče, na kterého se upírají zraky kolemjdoucích, nachází někdo jiný. No schválně, kdo z vás nikdy žádnou scénu v obchoďáku nezažil?
Zaručených rad je spousta
Nejčastěji radí ti, kdo už mají tohle náročné období s dětmi za sebou (proto to tu taky píšu, že? 🙂 ). Úplně nejjistější si bývají ti, kdo s dětmi na nákupy vůbec nechodí. Vždyť přece stačí jen dítě nerozmazlovat, ne?
S několikaletým odstupem od podobných situací mi přijde nejzásadnější uvědomit si, že i tuhle scénu přežijete 🙂 Prostě i to nejrozzuřenější dítě se z té podlahy jednou zvedne a za pár hodin nebo dní bude tahle příšerná situace jen další historkou k vyprávění. Věřte, že s tímhle vědomím se těm pronikavým pohledům odolává mnohem snáz. Vím, o čem mluvím…
Jak to řeší odborníci
Osvědčené rady najdete pochopitelně i v různých výchovných příručkách. Z jedné z nich mi utkvěl příběh maminky, která se rozhodla, že svému dítěti názorně ukáže, jaké to je z té druhé strany. Takže ve chvíli, kdy se dítě začalo vztekat, se taky snesla k zemi a zdatně ho napodobila. Kromě kolemjdoucích bylo naprosto paf i do té chvíle rozběsněné dítě. V mžiku se samo zklidnilo a táhlo maminku pryč. Tím byl jednou provždy konec podobným záchvatům v obchodě.
No, ruku na srdce, kdo z vás by tohle zvládl? Věřím tomu, že je to opravdu účinná metoda. Ale i když jsem si taky zažila nákup s dítětem dožadujícím se lentilek válením po podlaze, tak bych do toho nešla.
3 kroky k řešení
Pokud se vám v zájmu výchovy nechce válet po zemi, mohla by vám pomoct čtvrteční online přednáška Katky Králové na téma Jak ve 3 krocích vyřešit příští scénu v obchoďáku v klidu a bez boje, která se koná už tento čtvrtek 26. 2. od 20.00 h.
Během workshopu se naučíte:
- Jednoduchý postup, jak vyřešit s dítětem scénu v obchoďáku, aniž byste ho museli chytit a odvléct.
- Zjistíte pravdu o dětských scénách – a proč nemusíte čekat, až z toho vaše dítě vyroste.
- Až bude příště ječet na celý kaufland, jak to vyřešit v klidu, i když všichni kolem koukají.
Pokud se vám takové rady hodí, neváhejte a rezervujte si teď hned místo na workshopu, i když si třeba vůbec nejste jistí, jestli to na tu osmou zvládnete. Celý workshop bude k dispozici až do čtvrteční půlnoci, abyste stihli uložit děti a mohli si všechny rady v klidu vyslechnout a taky trochu prožít.
Případně můžete koukat s dětmi. Dle zpráv od některých maminek pak rady fungují ještě lépe 😉
Co fungovalo nám
Po několika náročných nákupech se mi podařilo dojít tehdy se starší dcerkou k účinnému řešení, které nám fungovalo několik let. Ještě před obchodem jsme se domluvily, že si může sama vybrat jednu věc, kterou jí bez diskuzí koupím. Nákup se tak sice dost protáhl, protože vybírala postupně, jak jsme procházely mezi regály. Nejdřív ji zaujala čokoládová figurka. Pak nějaké sušenky, takže jsme šly figurku vrátit. O uličku dál jsme sušenky měnily za pitíčko a u pokladny nakonec za lipa.
Prostě jsme celý obchod prošly vlastně dvakrát, jak jsme se pořád vracely měnit. Ale vyplatilo se to a nákup proběhl v klidu.
Teď už jsou holky školačky a je to ještě jednodušší. Na mlsání mají kapesné. Někdy se ptají předem, jestli bych jim něco nekoupila. To se pak domluvíme, co jsem a co nejsem ochotná sponzorovat 🙂
Trvalo mi, než jsem na to přišla
Jak už jsem psala, nejčastěji radí ti, co už mají tohle období za sebou. Nechci vůbec dělat ramena, jak jsem to skvěle zvládla. Trvalo mi pěkně dlouho, než jsem přišla na to, jak podobným zážitkům předejít, aniž bych koupila všechno, na co si moje zlatíčko ukáže. Dlouho jsem si myslela, že tyhle situace k tomu věku prostě patří a musí se přežít.
Protože mám děti dvě, vím, že opravdu není nezbytně nutné si tímhle procházet ani v tzv. období vzdoru. S mladší dcerou jsme na systém „koupím jednu věc“ najely od chvíle, kdy začala v obchodě jevit o nakupování zájem. A opravdu, nákupy probíhaly víceméně permanentně v klidu. (Když pominu přetažené dítě a jiné situace, které se mi vychytat nepodařilo.)
Vlastně mi až teď zpětně dochází, že tohle byla jedna z mých prvních dohod s dětmi, která dlouhodobě vyřešila do té doby dost velký problém. Jen si říkám, že jsem to mohla mít vyřešené rychleji a snáz, kdyby tenkrát existovaly podobné workshopy jako je ten, na který jsem vás dnes chtěla pozvat 😉
Jak to zvládáte vy?
Na konec mám zase otázku pro vás 😉 Jak se vám nakupuje s dětmi? Je to bojovka, nebo si společné nákupy užíváte?
A co nějaká vypečená příhoda z obchoďáku – na co s odstupem času vzpomínáte?
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (12 vyjádření)
tak tenhle problém naštěstí nemáme 🙂
makineo, ty společné nákupy bych klidně brala 🙂 jen to placení budeme muset ještě trochu doladit 😉
Jinak aby to nevypadlo, že si stěžuju, to fakt ne. Jen je to občas dost náročný sledovat obě najednou. Když nakupuju jen s jednou, tak je to i zábava (taky je to jen hodně zřídka, já na to nakupování taky moc nejsem). Když ty to máš trojmo, tak to musí být teprve nářez 😀
Marinado, jo, všechno má svá pozitiva 🙂
Makineo, ten Tvůj příspěvek mě úplně pohladil po duši. (Dcera se teda asi tenkrát bála, že jí toho nanuka slupnu celého…což se jí vůbec nedivím 😀 ).
A ani jsem si neuvědomila, že to „nežádání“ může mít i svá pozitiva.
Tak hezky utrácejte a užívejte si „holčičí“ chvilky 😉
Tak já to řeším nakupováním v Tescu online a pokaždý, když to u dveří do bytu vykládám a Alešek nosí do kuchyně lehčí věci, děkuju Bohu a všem božstvům, že to u nás jde. Ušetřím čas i nervy, dokupujeme pak jen pečivo a drobnosti naproti v Lahůdkách, nebo poprosím babičky. Těch 49,- Kč za dovoz jednou nebo dvakrát měsíčně za ten luxus ráda dám.
Marinado, to bych teda taky někdy chtěla slyšet, že mě nikdo o nic nežádal 😀
Mě naopak pořád někdo o něco žádá. Ale chápu to, mně se toho v obchodech hodně líbí, i to oblečení i spousta blbostí, ale prostě tak bohatá nejsem….
U nás už je taky nakupování bez scén.
U malých dětí se mi docela osvědčil v potravinách rohlík do ruky, příp. později taky dohoda o výběru jedné malé věci.
Kupodivu i docela brzy holky pochopily, že se jdeme „jen podívat“. Toto jsme si ujasnily už před vchodem do hračkářství. Že nic kupovat nebudu, ale jestli se chtějí jít jen podívat, tak můžem. To koneckonců děláváme dodnes. A jsou to nejklidnější návštěvy obchodů.
Nejhorší mi naopak přijde, když jdeme něco koupit (asi už chápou, že jsem připravená utrácet), to pak opravdu je milion návrhů, co bych ještě mohla koupit 🙂
A ještě k těm scénám… U nás vždy nejvíc scén pramenilo z únavy a hlavně z nedorozumění. Že děti měly nějakou svou představu (např., že si rozbalí bonbón SAMY nebo, že vstoupí do dveří první nebo že okoušu čokoládu ze zmrzliny jen trochu :-)), ale já jsem se o ní dozvěděla až když už bylo pozdě (až jsem bonbon rozbalila, čokoládu okousala celou 🙂 atp.)
Petro, když tak čtu Tvůj komentář… tak mám návrh. Mohly bychom chodit nakupovat společně s mými i Tvými dětmi. Já budu konzultovat (ráda!) a Ty platit. Co Ty na to? 😉
A jinak jsem kdysi slyšela zajímavou historku tak se s Vámi o ní podělím.
Mladý pár s chlapečkem jede v tramvaji. Chlapeček sedí na sedačce a kope paní sedící naproti němu. Paní se podívá na maminku a říká jí,jestli by s tím nemohla něco udělat. Maminka mu tedy domlouvá ale ani mu nepodrží nožičky nic, no a chlapeček paní okopává dál a ještě se tomu směje a drze se šklebí.
Tak paní znovu požádá maminku,že asi domlouvání´t s chlapečkem něco udělá (domluví mu ručně asi myslela). A maminka na to,že své dítě vychovávají liberálně aby ono samo pochopilo co dělá špatně. Kousek od nich celou dobu seděl mladý muž,žvýkal žvýkačku a přitom je pozoroval a poslouchal. Když tramvaj zastavila,tak se zvedl a když procházel kolem rodinky tak vyndal žvýkačku a malému jí zapatlal do vlasů. Maminka se začala rozčilovat a on jí uzemnil jedinou větou. Mně mí rodiče také vychovávali liberálně.
Scénu jsem zažila jen s nejstarší dcerou zhruba před 12-ti lety a byla to klasická hysterická scéna s válením se po zemi. Vyřešila jsem to tenkrát tak,jak to řešila moje máma. Dcera dostala na holou bez pardónu a vzhledem k tomu,že jsem jí nikdy nebila,maximálně plácla přes ruku,byl to takový šok,že okamžitě přestala. Bylo to u nás na vesnici v krámě a svědky byly tenkrát 2 ženy. Jedna byla maminka s dítětem kolem 20 jako tenkrát já a druhá byla žena v důchodovém věku. Maminka s dítětem mi začala okamžitě vyhrožovat ,že na mne zavolá sociálku. Ta druhá se jen usmála a řekla,že to také kdysi udělala a už se to neopakovalo. U nás je to také tak. Nikdy už mi to nepředvedla.
Pokud se toto děje v krámě odcházím,tyhle scény mi vadí a myslím si,že pokud rodiče nejsou schopni tyhle scény zvládnout neměli by s dítětem do obchoďáků vůbec chodit.
Známá zastává tzv.liberární výchovu. Synovi pouze domlouvá a prosí ho aby toho nechal.Nedávno jsem byla svědkem toho,jak nakopl v obchodě svou babičku do zadnice a řekl jí,hni tou pr*elí ty krávo stará. Opět mu bylo jen domlouváno,tady už je na cokoliv pozdě a rodičům se to jednou velice nepěkně vrátí.
Petro, jelikož se Anet v krámech s oblečením a obuví odjakživa tváří asi jako ta holčička na ilustrační fotce, a nechce nové věci, nechce nic zkoušet, údajně nikdy nic nepotřebuje a … cituji: „O nic mě nežádala“, tak vidím to Vaše nakupování v jiném světle než Ty 😀
Fakt? Já jsem z toho vždycky docela vyřízená 🙂
S placením to není tak hrozný, ony často nakonec nevyberou nic, ale zkonzultovat musí celej obchod 😀
Petro, to Vaše nakupování by se mi možná líbilo – teda kdybych to nakonec nemusela platit 😀
Po letech je to ale výborná historka 😀
Taky nejradši nakupuju sama, a to i teď, když je to dávno bez hysterických záchvatů.
Nejhorší jsou momentálně obchody s oblečením – jedna se už v tom začíná dost vyžívat a volá mě od regálu k regálu, jestli by jí tohle bylo a co si o tom kousku myslím, druhá mezitím vybírá super modely pro mě a nosí mi je, ať si tohle určitě zkusím.
Dopadá to většinou tak, že dojdu k závěru, že vlastně to, kvůli čemu jsem tam vlezla, zase tolik nepotřebuju 🙂
Tenhle článek jsem si přečetla s velkou chutí 🙂
Obecně nemám ráda nakupování, ale když už to musí být, tak prosím, ať jsem aspoň SAMA!!!
Scénu s dcerou mám za sebou jen jednu a dodneška jsem jí nepochopila. Koupila jsem jí prvního nanuka, zaplatila, hned za pokladnou vybalila a podala jí ho…ona (tehdy 3letá) řvala, že čokoládovou polévu nechce. Tak jsem se snažila tu čokoládu oloupat. Dcera řvala, ať na nanuka nesahám. Tak jsem přestala a řvala, že na něm nechce polévu. Takhle to proběhlo několikrát a když už na nás koukali opravdu všichni (a ti nejodvážnější radili, kam mám dceru bouchnout a že na ní přijdou čerti, atd.), roztékajícího se nanuka jsem vyhodila do koše a odtáhla jsem dceru domů.
(Tenkrát to byl nanuk Míša, kterého ve finále jako jediného občas jí – ale vždy bez polevy 😀 )
Mobile Sliding Menu