Budoucnost současných dětí víc než kdy dřív v historii ovlivňují média. Aby děti obstály v soukromém životě i v práci, potřebují mediálnímu světu rozumět a zůstat na něm aspoň do určité míry nezávislé. Co pro to mohou udělat rodiče a co škola? Více v rozhovoru s kulturologem, publicistou a vysokoškolským pedagogem Jindřichem Urbanem.
Nakolik jsou si dle vaší zkušenosti současní rodiče vědomi toho, že mají při výchově svých potomků v médiích silného konkurenta?
Co rodina, to originální přístup. V některých zemích – a Česká republika mezi ně patří – je televize centrálním artefaktem většiny obývacích pokojů. To samo o sobě vytváří podhoubí pro to, aby děti mohly rodičům říci: Vám vadí, že jsem stále u počítače? Ale vždyť to vy jste mě naučili, že obrazovka je centrem dění v naší rodině! Rodiče, kteří děti vychovali u televize, se nemohou divit, když potomci jen plynule přejdou na jiná elektronická média.
Obrazovky asi něco nahrazují?
Významnou rolí televize je, že rozpouští úzkost. Navozuje pocit, že nejsme sami. Nebo zajišťuje, že se v jinak vyhaslém prostoru aspoň něco děje. Není bez zajímavosti, že stejně jako je česká společnost silně strukturovaná z hlediska sociálního, je strukturovaná i z hlediska zacházení s médii.
Vezměte třeba určitou část domácností, kde je obrazovka vnímána jako „chůva“ pro děti. Na druhé straně existuje poměrně hodně především mladých rodin, kde vidíme snahu k médiím přistupovat s maximální zodpovědností. Takže v souvislosti s výchovou dětí je důležité podotknout, že všichni jsme členy určitého množství subkultur. Že jsme kulturně zakotveni v různých samostatných „světech“ – systémech hodnot, norem, přesvědčení. Média v této souvislosti plní roli utužovatele skupinové sounáležitosti. Rodiče by tudíž měli vědět, na co se jejich děti dívají, a vnímat mediální vlivy, které na jejich děti působí atraktivně, byť se jim to třeba někdy nelíbí.
Jak hodnotíte „totální řešení“ – snahu některých rodičů eliminovat vliv televize či počítače tím, že tyto výdobytky civilizace prostě nemají doma?
Tento přístup nepovažuji za šťastný. Jedním z rizik je totiž vyloučení dětí z vrstevnických skupin a snižování potenciálního objemu témat neformálních rozhovorů s kamarády. Navíc i tady platí, že si děti nakonec přístup k doma zakázaným médiím stejně nějak najdou.
Ideální je ukázat dětem celé spektrum mediálních produktů, hovořit s nimi, vést je k tomu, že nezbytnou vlastností je umět říct ne, vybírat si, vypínat, informace filtrovat a soustředit se na podstatné. Děti potřebují průvodce, a ne zákazy a restrikce.
Jako jeden z prvních jste u nás začal veřejnosti přibližovat pojem „mediální gramotnost“. Co to je?
Obecně jde o jednu ze základních kompetencí pro život ve 21. století, o schopnost rozumět médiím a využívat jich k svému prospěchu. Množství vědění, které lidstvo nastřádalo, se v našich časech každých sedm až osm let zdvojnásobuje. Jinými slovy, množství informací, které lidstvo vyprodukovalo mezi lety 2004 a 2010 se rovná objemu dat nastřádaných od počátku lidské existence do roku 2003. Jsme zaplavováni stále větším množstvím informací a také nekvalitních a nepotřebných sdělení. Mediální gramotnost nám pomáhá se v této záplavě zorientovat. Druhou rovinou je příprava budoucích žurnalistů, marketingových odborníků a manažerů, kteří budou působit v oblasti médií. Podívejme se na to, jaká pozornost je na školách věnována mladým lidem, kteří chtějí studovat např. přírodní vědy. Skutečně veliká! A jaká pozornost je věnována přípravě lidí v oblasti komunikace a médií? Mizivá! A to nevíme, jak budou vypadat média za deset či dvacet let. Připraveni bychom měli být na všechno.
Napsal/a: Eva Labusová
