V současné společnosti jsou všechny významné životní události vnímané jako velký milník v životě a očekává se, že každý, kdo si tímto obdobím bude procházet, prožívá štěstí v každé buňce.
Zdaleka to tak nemusí být
Každý člověk je jedinečná bytost a naše prožitky se tak vůbec nemusí podobat a už vůbec nemusí probíhat podle nějakého jednotného scénáře. Ať už jde o začátek nové práce, vztahu, cestování, svatbu nebo očekávání či narození dětí.
Všude na sociálních sítích navíc vídáme rozjuchané tváře, články nám ukazují spokojené lidi, tak jaktože zrovna náš příběh tak spokojený není? Kde se stala chyba? A teď začíná začarované kolečko, ze kterého se nelehko dostává.
Přichází nepříjemné a neočekávané pocity a po nich i vina a výčitky.
Sama o tom něco vím
Když jsem se stala poprvé mámou, cítila jsem všechno možné, jenom ne štěstí a spokojenost. Vyrovnanost a radost, které byly součástí mého dosavadního života jsem si už nedokázala ani představit. Hrála jsem na okolí, že je vše v pořádku, než se tahle hla vyčerpala a já už na ni neměla kapacitu.
Všichni očekávali, že se moje porouchání za pár měsíců zlepší. Ale kdepak. Uteklo šestinedělí a nepříjemné pocity se mě stále držely jak klíště. O poporodní depresi se naštěstí už začíná mluvit a tak ženy z nemocnice nemusí odcházet jen s klišé očekáváním, že teď přišlo do našich životů největší štěstí a potrvá až do smrti smrťoucí.
Jaké je ale překvapení, když se podobné pocity prázdnoty, nespokojenosti a zlosti projeví už v těhotenství?
Máme radost, z očekávání nového života, ale tuhle radost posléze můžou vystřídat nevolnosti, obrovská únava a s ní i pokles nálady, nebo dokonce ještě horší stavy. V kuloárech se o tom moc nemluví a my opět sledujeme jen spokojené ženy s rostoucím pupíkem a myslíme si, že podobné strasti zažíváme jen my.
Když se snažíme vyhledat jakékoliv informace o tématu, dozvíme se tak možná že v určitém týdnu rostou miminku zoubky nebo se tvoří mozeček, že budoucí matka může zažívat nevolnosti nebo pálení žáhy, otékající nohy, ale o psychice se nikde nemluví.
Jakoby se vnitřní svět matky týkal jen rostoucího dítěte
Těhotenství trvá cca 9 měsíců a za tu dobu se v těle ženy a hlavně v její psychice musí odehrát velmi důležitá etapa jejího života. Kdyby naše společnost používala víc rituály a ukončení starého období a vítání nového, mohly by ženy snáz procházet z jednoho období do druhého, s důvěrou, že vše, co se děje, je součástí plánu.
Tak co se tedy děje a proč se lecky radost nekoná?
Příběh dítěte, které se chystá na zrození do tohoto světa, předchází smrt. Nemusíme tenhle název brát doslova, nicméně obrazně se děje to, že žena přestává být tou osobou, kterou bývala dřív. Některé její povahové rysy a charakteristiky, některé její návyky se mění. Celý její život se postupně mění a pouze ta, která dobrovolně a s přijetím nechá zemřít své staré já, aby se znovu zrodila – v ženu, matku, prožívá celou transformaci v lepším naladění.
Ale jak přijímat něco tak nepříjemného?
Cest je mnoho. Krásně v tomto období ženu podpoří těhotenská jóga, kde se můžou ženy naladit na své tělo a na rostoucí život uvnitř jinak, než jak je běžné z návštěv gynekologa. Ženy tak můžou poprvé zažívat napojení se na svůj vnitřní svět, napojení na svou duši formou dechových cvičení nebo meditací. Taková práce je výbornou přípravou a dobrovolnou transformací do role matky. Při podobném průběhu těhotenství je velmi nepravděpodobné, že se po narození dítěte dostaví jakýkoliv nepříjemný pocit, ale naopak matka zažívá nové zrození sebe a svého dítěte s láskou a nepopsatelnou energií.
Kéž (se) rodíme v lásce k sobě, s pokorou k životu.
