Než se narodí, je naše (první) dítě skvělé. Je největší, nejkrásnější, nejchytřejší. Má modré oči a světlé vlásky. Má hnědé oči a černé vlásky. (Nehodící se škrtněte.) Bude lékařem. Bude vynálezcem. Bude královnou krásy. (Opět vyberte podle chuti.) Je to zaručeně chlapeček. Je to určitě holčička…
My přece víme, jak na to! Přečetli jsme dvě (tři, čtyři, mnoho) knížek o výchově dětí! Nebudeme opakovat chyby svých rodičů, kteří občas nedodrželi slovo a hádali se s námi kvůli hloupostem. Nebudeme na dítě nikdy křičet, jak to činí sousedka a vychováme je sice laskavě, ale pevně.
Poslední měsíc těhotenství je obtížný, ale úvahy tohoto typu jej přece jen zpříjemní. Pak přijde den D. Porod. Porod proběhne – rychle, dobře, komplikovaně, neočekávaně (a kdoví, jak ještě může proběhnout), ale to není předmětem našeho zájmu. Máme ho prostě za sebou a předmětem našeho zájmu je miminko.
Je tady. V okamžiku, kdy vám poprvé podají uzlíček, z něhož kouká červený obličejík se šešulí kuřecího chmýří, máte skutečně nejkrásnější dítě na světe. (A bude krásně zpívat a ušiju jí modré šatičky s bílým límcem.)
Co na tom, že původní ideál kamsi zmizel? Co záleží na barvě očí či vlasů? Je to prostě moje dítě – a že je široko daleko nejkrásnější a nejlepší, to přece každý vidí! Jenže… jenže pak vás převezou na pokoj, kde leží jiné matky (většinou se brzo rozproudí čilý hovor), a ty (jak zvláštní!) také mají nejkrásnější, nejčilejší (atd.) děti. A začne se srovnávat a do naší mysli se zahryzne první červ pochybností. Tak on náš Jiřík není největší. Je vlastně docela drobný, a to z něj táta chce mít fotbalistu! Tady Vláďa vážil o půl kila víc, jak je to možné? A naše Anička moc vlásků nemá, tamhleta holčička je značně ochmýřenější… a taky jí přiléhají ouška. Matky na sebe hledí okem lvice a skřípou zuby. (Moje první dítě bylo prokazatelně ze všech nejmenší a mělo nejnižší porodní váhu. Dvě kila šedesát. Nebylo co dodat. Mlčela jsem a polykala slzy.)
První pití se také promění v soutěž. Některý novorozenec se totiž po mléku vrhá s hltavým nadšením (zde jsem zvítězila), zatímco jiný přemýšlivě ožižlává napjatou matku a uvažuje: „Tak nevím, mám si dát, bude to vůbec k jídlu…?“
Jiné dítko by sice pilo, ale neví, jak na to, proboha, jak se nemluvně učí sát? Zrovna náš kluk a takový nešika, jen aby neměl obě ruce levé… obává se matka, zatímco sestřička přistrkuje zoufalou tlamičku ke zdroji potravy.
Poznámka: „To vypil nějak málo…“ může být počátkem hluboké deprese. A pak (s odpuštěním) odkrknutí – chováme a poplácáváme děcko po zádíčkách už půl hodiny a kde nic, tu nic… zatímco ostatní děti říhají na celý pokoj.
Neodkrknuté dítě by se mohlo dusit, proto je třeba čekat, ale dostáváme vztek na ty ostatní i na vlastního potomka…(Kdepak je poučka „laskavě a pevně“?)
Druhý (či třetí) den po porodu dorazí za matkami, které se už částečně vzpamatovaly, smutná paní. Nevím, zda je takto záměrně vybírána (hledáme malou, smutnou, zodpovědnou), ale při svých pobytech v porodnicích jsem se s jinou nesetkala. A mé přítelkyně také ne, ať se rodilo kdekoliv. Ta paní nese velikou knihu, je to matrikářka a chce si zapsat jméno, které jste děťátku vybrali. Proč je tak smutná, čert ví. Zřejmě touží po útlumu populace (pak by nemusela nic psát), nebo je ta kniha těžká – anebo ji už unavuje dohadování s rodiči, kteří chodí měnit jména. Vypadá to následovně. Vybrali jsme (samozřejmě už dávno) jméno pro chlapečka i pro holčičku. Jenže náhle zjistíme, že jsou hezčí jména, na která jsme ani nepomysleli. Mařenka je hezké a české, ale nebude jí líto, že támhle kolegyně se jmenuje Patricie? (Pozor, té budou děti říkat Paťka a veškerá vznešenost zmizí.) Vybrali jsme jméno Ondřej, ale najednou nás napadne, že s příjmením Ouředník to tvoří monogram OO… chudák, ten by měl ve škole trápení! A se strýcem Františkem se muž právě pohádal, to tak aby měl kluk jméno po něm!
Matrikářka se snaží jména vyloudit hned při první návštěvě, ale většinou se jí to nepodaří. Po jejím odchodu se před telefonními budkami vytvoří dlouhé fronty matek, čekajících na konzultaci s příbuznými.
Někdy se matrikářka sama zaslouží o rozpaky – vetuje jména jako Kytička, Hvězdička a Zlatuška – s poukazem na to, že (ačkoli to tak nevypadá) bude jednou holčičce šedesát, a to už potom Kytička… (Do smrti nezapomenu na paní uklízečku ze základní školy, která vážila něco přes metrák a jmenovala se, na mou duši, Pomněnka Balvanová.)
Kromě matrikářky se do úvah o jménu zapojí i přilehlé matky a dokazují oběti, že jméno Nela je pitomost ( Vždyť se tak jmenuje mýdlo!), nebo že Jeroným dneska už vážně není v módě. Celkem vzato je mi ten smutek malé paní srozumitelnější. A to nemluvím o lstivých otcích, kteří ji pronásledují a snaží se změnit Nikolase na Mirka. Kluk se bude jmenovat po mě, sem řek!
V každém případě z porodnice musí dítě odejít se jménem – ať už jakýmkoli. (Jsou i rozmařilci, kteří za vlastnoručně vymyšlené jméno zaplatí. Je to jakási pokuta za to, že se neřídí kalendářem. Ti pak jedou domů rozjařeni s pomyšlením, že Doramise vážně nemá nikdo.)
Odjezd z porodnice, kolektivního to zařízení, je provázen nadšením i smutkem. Nadšením proto, že konečně budeme moci dítě předvést rodině a sníst nějaké teplé jídlo ( než vozík objede pokoje, změní se vařící polévka ve vlažnou vodu) a se smutkem proto, že teď budeme na vše samy. Kdo (než jiná, právě porodivší matka) nás pochopí v případě průjmu či poblinkávání?! Proto se vyměňují adresy, telefonní čísla a domlouvají setkání.
A ještě čeká první oblékání – kdo má hezčí dupačky? Kdo má lepší zavinovačku? (Nejkrásnější měla paní, která sama háčkovala krajky, ale špatně skončila: dítě po čase nejen vytahalo, ale i snědlo nitky značky Sněhurka a v plenkách pak byly nalezeny protkávané exkrementy.)
Napsal/a: Martina Drijverová
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (2 vyjádření)
Opravdu pěkný a pravdivý.Hlavně o tom jméně,vzpomněla jsem si jak jsem první dítě chtěla Anežku a nikdo s tím nesouhlasil,až jsem podlehla a dala Klárku.Chlapečka Štěpána jsem teď už ubránila.
Peťo,moc vtipný článek…:-)))…a tak nějak to je!