Pohádky a povídky » Povídky »

Jmenuji se Vítek a brzo mi bude 6 let. Za chvíli totiž budou Vánoce a hned potom mám narozeniny. Bydlím s mámou a tátou ve velkém bytě v Praze. Nemám žádné sourozence. Pořád je prosím, aby mi nějakého pořídili, a je mi jedno, jestli to bude brácha nebo ségra.

Bylo to začátkem listopadu. Tady na VD vyšel článek od Padmé – Něco nevýslovně krásného. Kdo ho ještě nečetl, vřele doporučuji! Článek byl (i podle komentářů) nejen pro mě milým, laskavým pohlazením. Rozzářil mi obličej, potěšil dušičku, zlepšil náladu. To jsem ale ještě netušila, nakolik mě ovlivní, jak moc mi pomůže…

Nebo také vánoční pohádka, chcete-li, i když tento příběh není pohádkou, ale událostí, která jednoho vánočního dne začala… Neříkejte mi, že se na vánoce nedějí zázraky, já věřím, že dějí a pokud chcete důkaz, čtěte dál…

Jsem voda. Jsem většinou voda, někdy jen pára, víte, těžko se to dá popsat. Ale já jsem! Cítím se jako obláček, pružná, volná, nadýchaná, kdykoliv se odpařuju, a stoupám směrem vzhůru. Čím jsem výš, tím víc se zpevňuju, houstnu, nejsem už tak propustná. I když jsem součástí něčeho většího, i když cítím stále v sobě

Než se narodí, je naše (první) dítě skvělé. Je největší, nejkrásnější, nejchytřejší. Má modré oči a světlé vlásky. Má hnědé oči a černé vlásky. (Nehodící se škrtněte.) Bude lékařem. Bude vynálezcem. Bude královnou krásy. (Opět vyberte podle chuti.) Je to zaručeně chlapeček. Je to určitě holčička…