Chceme ho vidět!

Rubrika: Porod

Máte představu, že strávíte šestinedělí v soukromí se svým miminkem a manžel o vás bude s láskou pečovat? Připravte se ale spíše na jinou variantu. Maličké budou chtít všichni co nejdříve vidět. A pro vás to bude znamenat spoustu energie navíc, kterou byste raději věnovala dítěti.

Je přirozené, že nový člen rodiny zajímá všechny příbuzné a kamarády. Ne vždy si ale uvědomují, co to pro novopečenou maminku znamená.

  • Už do porodnice se pořádaly hromadné rodinné zájezdy, z čehož jsem byla naprosto vyčerpaná a personál porodnice poněkud rozladěný. Doma pak dennodenní návštěvy pokračovaly, já byla ráda, že stojím na nohou a mohla jsem prosit, jak jsem chtěla, ať počkají, ale marně. Všichni hrozně toužili vidět našeho synka. Přijížděli i neohlášeně a všichni se dušovali, že jen na chviličku nakouknou. A byly z toho dvě hodiny.
  • Jeden den přišli tchán, tchyně i švagr se švagrovou, sice ohlášeni, ale byli tam ještě večer. Tchyně se dokonce dotklo, že na kojení jsem si zalezla s malou do pokojíčku. Hned mi dávala za vzor švagrovou švagrové, která kojila na svatbě mezi 60 hosty…
  • Můj vlastní otec se smrtelně urazil, když jsem chtěla, aby si umyl ruce, než půjde k pětidennímu miminku. Navíc venku hladil psy. Příště už mě odbyl ve dveřích se slovy: ‘Mám je čistý‘, a rovnou si malého bral z postýlky. Měla jsem se s ním prát?
  • Tchyně byla pekelná. Čtyři týdny jsem ji od nás udržela, ale pak přijela rovnou na celý víkend. Kritizovala, že jdu dříve nakojit než ohřát jídlo manželovi. Že kojím moc často, nemám dostatečně uklizeno. Že nedostala snídani a takové jídlo, co jsem navařila, by ona nikdy návštěvě nepředložila…

To jsou jen některé ze zkušeností, které se objevily v nedávné diskusi na internetovém portálu rodina.cz.

Jak na ně

Šestinedělky s návštěvami nemají lehké pořízení. Žena má po porodu přirozeně potřebu sžívat se s miminkem, a návštěvy na ni působí spíše rušivě. Samozřejmě to neplatí pro všechny – některé ženy si dokážou návštěvy užívat a oceňují pomoc blízkých. Řada šestinedělek by však hrnoucí se zástupy odložila na později, ale nějak se to nedaří. Někdo se může divit, proč si to novopečené maminky nechají líbit. Mohou přece prohlásit, že se jim návštěva nehodí, příchozí prostě nevpustit a asertivně na svém rozhodnutí trvat. V praxi to však není tak jednoduché. Slovy jedné z diskutujících: „Ve chvíli, kdy za sebou máte vyčerpávající porod, nezpracované silné zážitky, několik dní či týdnů nespíte v kuse víc než dvě hodiny, horem z vás teče mléko, dolem krev, je daleko těžší se bránit.“ A zvlášť, když máte vyhazovat někoho, od koho zároveň potřebujete pomoc. Vyčerpané šestinedělky se pak uchylují k zoufalým řešením typu: „Dělala jsem, že jsem usnula ve vaně.“ „Byla jsem pořád na procházce.“ Samozřejmě nejlepší je, když si návštěvy dokážete užít. Anebo když mají blízcí tolik taktu, aby sami vycítili a ctili to, co je vám milé. Jenže ne vždy se to podaří, a pak nezbývá než si s tím nějak poradit. Můžete i z nevítané návštěvy zkusit vytěžit něco dobrého. Třeba ji něčím zaměstnat (ideálně péčí o mimčo), a sama si dát v klidu třeba sprchu nebo se chvíli natáhnout. Možná to bude nejlepší řešení pro všechny: příchozí se budou rozplývat nad miminem, a vy získáte chvíli pro sebe.

S mečem v rukou

Ze všech vyprávění, která jsem si na téma návštěv po porodu vyslechla, na mě nejvíc zapůsobila zkušenost mých kamarádů Petra a Sarah, kteří přivedli na svět syna v Antroposofické nemocnici v Berlíně.

„V předporodním kurzu nám říkali, že zásadní úloha muže spočívá v ochraně ženy. Muž má prý ,stát s mečem u dveří‘ a chránit ji před nájezdy zvědavců,“ směje se Petr. „Říkali, že žena je po porodu otevřená, plná lásky a neumí se bránit. Zároveň je ale zranitelná.“ Sářiným rodičům, s nimiž mají dobrý vztah, sice Petr dovolil šestý den po porodu přijet, ale „varoval“ je, že to nebude na dlouho. „Byla jsem mu za to tak vděčná!“ říká Sarah. „Petr také vyřizoval všechny telefony. Já se s nikým nemusela ani bavit.“ Muž společnou zkušenost shrnuje takto: „Krásně jsme si ty první dny užili, spolu, jenom s Mirečkem.“

Jedná se o ukázku z časopisu Děti a my (č. 1/2010), vydává Portál.

Napsal/a: Pavla Koucká

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (25 vyjádření)

  • Petra Vymětalová

    Peťko, doufám, že zkouška dobře dopadla 🙂 Při (našem) prvním dítěti si to teda nedovedu představit, při (našem) druhém dítěti mi to přijde i vcelku reálné :-))) Teda ne že bych to chtěla podstoupit 😉

    Jinak k návštěvám – do porodnice za mnou jezdil denně manžel, podruhé s sebou bral i starší dcerku. A u obou jednou přivezl i obě babičky a jednoho dědu, aby se na mimčo podívali (poprvé přijeli na Nový rok :-)). To mi přišlo v pohodě a na návštěvy jsem se těšila.
    Doma to bylo už náročnější v těch prvních dnech po návratu z porodnice byla pro mě každá návštěva dost velký stres, takže jsem byla vděčná všem, kteří se okukovat miminko nehrnuli. Anička byla v prvních dnech fakt nespavec, takže návštěvě, která dorazila v době, kdy konečně usnula, a která navíc očekávala obídek a kafíčko, jsem oznámila, že si jdu lehnout a ponechala ji svému osudu, po probdělé noci mi to přišlo jako jediné možné řešení.

  • Lien

    To je sranda, ty mě bavíš, teď už vzpomínám v dobrém, ale v tu dobu to bylo fakt otravné.

  • bože Lieeeen co mi to dělááš?já si to hned představím.já tda mela jednu a vevnitř jen trochu,ale nejak se mi k nečemu přicucla a máš pravdu,to vytrhnutí ven to semteda zařvala jak tygr.je fakt že se sestrou jsme si nesedli od prvnio dne,ješte ten den co vyndala tak onemocnela,pak uz byl klid.

  • Peťka

    Tak já musím napsat, že jsem se teda v porodnici nenudila vůbec. U první dcery byla návštěvní doba pouze jednu hodinu v týdnu a dvě o víkendu. To jsem se vždy hrozně na návštěvu těšila. Žádný nadstandart nebyl, takže tak.
    U druhé dcery to bylo všechno jiné, návštěvy na chodbě, ale zase celý den. Každý den chodil manžel a dcera, pak rodina, kamarádi. Bylo to příjemné.
    Jinak ještě napíšu, i když to někdo možná nepochopí, ale celou dobu v porodnici jsem se učila na zkoušky. Dálkově jsem v té době studovala. Druhý den po příchodu domů, tedy šestý den od porodu, jsem jela na zkoušku. Byly to děsné nervy. Neměla jsem strach, že zkoušku neudělám, ale bylo mi hrozně, že jsem musela odejít na dvě hodiny od malé.
    Celou dobu spinkala, ale já, jak jsem na ní musela neustále myslet, jsem měla tričko celé od mléka, jak se samovolně spouštělo. Chránič v podprsence nestíhal, takže jsem profesora docela vyvedla z míry. 🙂

    Zavřít se doma na celé šestinedělí a nikoho nepustit, to bych asi nedokázala. Je jasné, že i ostatní se na toho drobečka těší a chtějí se s ním přivítat. Přijde mi to přirozené.

  • Lien

    Jé, „zlaté bandasky“, to vyndavání, to byla lahůdka. Myslela jsem, že mi vytahují střeva a to už jsem si to od minula pamatovala, ale to jsem měla jednu asi 15 cm, teď dvě a jedna měla dobrých 30, tak jsem si užila lékařské péče dosyta.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist