Ninu Rutovou znáte, protože loni krátce vedla tento časopis. K rozhovoru jsme si sedly ale proto, abychom si popovídaly o televizním cyklu Škola snů, který se právě dokončil a který je také tak trochu naše společné dítě.
Už před deseti lety mne napadlo, že jistý typ učení by mohl pobavit i diváky a vloni jsem to zmínila před šéfdramaturgyní vzdělávací redakce Alenou Müllerovou a ona nejenže námět přijala, ale ještě mne přesvědčila, abych byla televizní učitelkou.
Ale to pro tebe není úplně nová role.
Máš pravdu, vedu již několik let semináře Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Poslední dobou nejen pro učitele, ale hlavně pro metodičky dětských oddělení knihoven. Takže nová byla pro mne spíše role scenáristky a „herečky“.
O jaké škole v tom pořadu vlastně sníš?
O škole, ve které nevznikají traumata a zkreslené představy o vzdělávání.
A děti ve školním věku jsi měla před sebou poprvé?
První děti, se kterými jsem si leccos zkoušela, byly mé vlastní děti. Občas jsem k nim přibírala i někoho od sousedů či známých a „hráli jsme si“ s texty. Mám v sobě silný zážitek s venkovskou dívkou, která celých devět let ve škole „neprospívala“. Přečetli jsme si o prázdninách jednu Hermanovu povídku a ona pak napsala hlavnímu hrdinovi dopis, jaký by mu poslala jeho služka. Když nám ho přečetla, byli jsme okouzlení prostou formou i obsahem a mrazilo nás při tom v zádech. Své pocity jsme vyjádřili, a ta dívka se rozplakala. Její školní sloh nikdo nikdy nepochválil. Ve své práci našla pokaždé jen červeně zvýrazněné hrubky. Naše ocenění vůbec nebyla schopna unést ani pochopit. To byly okamžiky, které mne dodnes vedou k výuce, která asi není úplně běžná. Nepřednáším, nenutím, nekritizuji. Děti na všechno přicházejí samy. Poslední dobou pracuji hlavně se středoškoláky v Knihovně Václava Havla.
Na čem je televizní pořad postaven?
V prvních třech dílech spíše ohledávám terén… Například se chci dozvědět, podle čeho se pozná dobrá učitelka, co učit, jaké otázky nám při učení pomáhají, a ptám se na to odborníků i žáků. Pak už spíše učím a většina dílů vznikla jako sběrný dokument ze skutečné hodiny. Možná někoho překvapí různorodý věk žáků, kteří během výuky pozorují přírodu, hledají odpovědi v textech, ve filmech, navštěvují experty, zkrátka chovají se jako lidé, kteří se chtějí opravdu něco dozvědět každý sám za sebe a nejsou závislí jen na učitelce a na školní budově. Dá se tomu říkat individualizace studia? – Snad ano.
Napsal/a: Barbara Hansen Čechová
