Čím to, že dítě, kterému to „pálí“ a v lecčems se vyrovná svým vrstevníkům, nebo je dokonce předčí, má potíže se čtením, psaním nebo počítáním? O poruchách učení a o tom, jak pracovat s dětmi, které je „dostaly do vínku“, jsme si povídali se speciální pedagožkou Olgou Zelinkovou.
O dětech s poruchou učení si (bohužel ještě dnes) někteří lidé myslí, že jsou prostě a jednoduše jen hloupé. Jaký je rozdíl mezi defi citem v oblasti rozumových schopností a poruchou učení?
To jsou dvě naprosto odlišné kategorie. Děti s mentální retardací nebo s hraniční inteligencí, děti, které se pohybují na dolní hranici průměru, mají většinou nižší úroveň všech rozumových schopností. Ale děti a dospělí, kteří mají specifi ckou poruchu učení, mají jednotlivé schopnosti velmi nevyrovnané, pohybují se od hlubokého podprůměru až po vysoký nadprůměr. Známe mnoho vědců a umělců, kteří dosáhli vysokoškolského vzdělání a světových úspěchů, a přesto mají problémy ve čtení. Dodnes se nejen u nás, ale i v zahraničí říká, že specifi cké poruchy učení se – mimo jiné – projevují nepochopitelným rozdílem mezi čtením a psaním, v případě dyskalkulie počítáním, a dalšími schopnostmi, třeba kreativitou. To je další projev poruchy učení. Setkávám se s tím, že učiteli přijde nepochopitelné, že dítě, které je, jak se říká, normální, není schopné naučit se za dva roky číst nebo psát.
Kolik dětí v současné populaci trpí nějakou poruchou učení?
Musíme rozlišit, jestli jde o děti, které absolvovaly obsáhlé vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně, na jehož základě dostaly doporučení k integraci. Mají natolik závažnou poruchu, že skutečně potřebují speciální přístup. Těchto dětí je v populaci asi pět procent. Ale mezi dětmi je zhruba patnáct a možná až dvacet procent těch, které sice nemají diagnostikovanou specifi ckou poruchu učení, ale mají obtíže ve čtení. Ve Finsku se této širší části populace, která má určité obtíže, říká „ti, kteří se jinak učí“. Tyhle děti mohou být velmi dobré třeba v přírodovědě, vlastivědě, v dějepise, ale čtou a píšou na výrazně podprůměrné úrovni.
Co když je dítě nadprůměrně inteligentní, ale čte a píše jako průměrný školák? Dá se i u něj mluvit o poruše učení?
Ještě před dvaceti pětadvaceti lety se říkalo, že u těchto dětí není třeba diagnostikovat dyslexii. V současné době nejvíc pracuji s dospělými, s vysokoškoláky s dyslexií. A zejména u nich se setkávám s tím, že jsou nadprůměrně inteligentní, proto celou základní a možná i střední školu handicap v oblasti čtení nebo psaní nějak kompenzují. Ale pak se dostanou na vysokou školu, kde jsou nároky podstatně vyšší – typická jsou třeba práva nebo přírodní vědy. Pokud najednou musejí zvládnout obrovské množství literatury, jejich handicap se projeví. Jen loni jsem u sedmi vysokoškoláků diagnostikovala dyslexii; dříve se u nich neprojevila, protože to „utáhli“ nadprůměrnou úrovní rozumových schopností.
Je mezi dyslektiky větší procento leváků?
Na tuhle otázku se nedá odpovědět na sto procent. Kolegové z USA, s nimiž jsem toto téma konzultovala, tvrdí, že není; podnikli rozsáhlé výzkumy, které sledovaly právě souvislost leváctví a poruch učení, a ta se neprokázala. Abychom dokázali v našich podmínkách zodpovědně odpovědět na tuto otázku, museli bychom mít k dispozici velké skupiny dětí, které bychom zkoumali. Pracovníkům pedagogicko-psychologických poraden se může zdát, že mezi dyslektiky je hodně leváků. Ale co když to je v běžné třídě podobně? Nedávno jsem mluvila s učitelkou, která má ve třídě třetinu leváků. Může být hodně dyslektiků, kteří jsou leváci, ale současně může být hodně leváků, kteří obtíže ve čtení nemají. Závažnější než leváctví v souvislosti s poruchami učení je nevyhraněná lateralita, kdy dítě ještě v 1. třídě píše střídavě pravou nebo levou, nebo zkřížená lateralita, kdy je dominantní např. pravá ruka a levé oko.
Souvisí dyslexie s dědičností?
Určitě. Různí autoři uvádějí dědičnost v rozmezí 40–60 %. Ale u jednovaječných dvojčat se setkáme s dědičností až 95 %. Tyto údaje vycházejí z dlouhodobých zahraničních výzkumů; na zkoumání tohoto typu jsou potřeba velké vzorky populace.
Můžu již u předškoláka odhalit nějaké dispozice k poruše učení?
Zcela jistě. Jednak je to dědičnost, poruchou učení trpí jeden z rodičů nebo starší sourozenec. Navíc projevy, které s dyslexií souvisejí, se vyvíjejí od předškolního věku. „Nasměrovat“ nás může třeba opožděný vývoj řeči, motoriky, zrakového nebo sluchového vnímání… Dítě nechce poslouchat pohádky, nemá zájem o omalovánky, nerado kreslí, nemá rádo mluvené slovo. A to může být ukazatelem rizika dyslexie. Opoždění některé složky vývoje může rodiče mást. Dítě totiž může být šikovné třeba při sestavování skládanek, stavění z lega, ale nemá rádo pohádky, nerado si povídá, s nikým se nebaví.
Souvisí dyslexie s tím, jaký má člověk jazykový cit?
Jazykový cit je vlastně součástí komunikačních dovedností. Dítě, které má slabší jazykový cit, má nejspíše také opožděný vývoj řeči. Když vyšetřuji dítě, u kterého je podezření na poruchu učení, vždycky provádím zkoušku jazykového citu. A ta dokáže odhalit případné gramatické problémy. Třeba když třeťák řekne, že je ta plavkyně a ten plaváček, nebo ten vesničan a ta vesnička, tak je vidět, že má mezery v řečových dovednostech.
Podobným zkomoleninám se pak už nedá ani usmát…
Ano; můžeme se usmát, když tříleté dítě řekne, že si osůlí polívku nebo že dědeček chodí o hůli. Když si ale sůlí polívku prvňák, už to úsměvné není.
Jedná se o ukázku z časopisu Informatorium 3-8 (č.1/2010), vydává Portál.
Napsal/a: Mgr. Marie Těthalová
