Jednoduchý pojem mateřská škola v sobě skrývá řadu různých metodik, stylů práce… Čtrnáctiletá Veronika Zadera vzpomíná na to, jak vypadala školka, kterou navštěvovala v rodném Švédsku…
Zaderovi žijí ve švédském městečku Bjarlov a mají čtyři děti, všechny se narodily už ve Švédsku.
Školka, do které chodila Veronika, trochu připomíná naše mateřské školy. Hned první rozdíl ale najdeme ve věku dětí, které do školky chodily: mohly ji navštěvovat děti už od deseti měsíců a nejstarším bylo mezi pěti a šesti lety. Veronika vzpomíná na to, že ve školce, do které docházela, bylo několik malých místností, kde se pracovalo s dětmi, které potřebovaly individuální péči, a pak tam byly dvě třídy, jedna pro mladší a druhá pro starší děti. Ve školce byla ještě výtvarná dílna, kde se dalo vyrábět, malovat nebo jinak tvořit. Jedna učitelka tam měla na starost pět až deset dětí.
A co se ve Veroničině školce dělo? „V naší školce jsme ráno měli takový nástup; všichni jsme se sešli, sedli jsme si do kroužku a společně jsme zpívali, hráli jsme různé hry, povídali jsme si. Hodně jsme jezdili na různé výlety, třeba do lesa, kde jsme sbírali listy, šišky a tak. Taky jsme jezdili do bazénu.“ Zajímalo mne, jestli děti chodily po obědě domů, nebo jestli některé zůstávaly ve školce i do odpoledne. Veronika odpovídá: „To bylo různé, záleželo na tom, jak kdo potřeboval. Ten, kdo zůstával ve školce déle, dostával více jídla; malé děti chodily po obědě spát nebo aspoň odpočívat.“
Taky jsem byla zvědavá, jestli se Veronice ve školce líbilo a jestli ji to tam bavilo. „Určitě. Já jsem měla hodně ráda šití a ještě knihovnu, kde jsme si prohlíželi knížky. Ve školce jsme měli vláčky, panenky, ale hlavně knížky.“ Maminka Gabriela k tomu dodává, že Veronika už od čtyř let četla malým dětem ve školce pohádky a knížky o dinosaurech. „Ostatní děti koukaly, že už Veronika umí číst, vzhlížely k ní a my jsme si mysleli, že ji číst naučily učitelky. Ty si zase myslely, že Veroniku učíme číst my, ale ona se to naučila sama,“ vzpomíná Gabriela Zadera.
Byla jsem zvědavá i na to, jestli do školky chodily i děti, které měly nějaké postižení. Veronika vzpomíná na to, že k nim docházel neslyšící chlapec. „Zpočátku bylo docela těžké s ním komunikovat, ale časem jsme si zvykli. On mluvil, i když celkem hlasitě, a my jsme mu ukazovali rukama,“ vypráví Veronika.
Jedná se o ukázku z časopisu Informatorium 3-8, vydává Portál
Napsal/a: Mgr. Marie Těthalová
