Tajemství skříně

Asi už opravdu stárnu, protože se často přistihnu, jak při pohledu  na naše ratolesti vzpomínám na své dětství.  Co jsme se navyváděli… Vybavují se mi dokonce i různé detaily, například vůně,  to prý je běžné, ale třeba i nábytek. A nepřestávám se podivovat nad tím, co všechno může hrát v životě dítěte svou roli.  Například skříně. 

Ano, takové ty velké, obstarožní  šatní skříně. Měli jsme tehdy přísně zakázáno lezení  po nich i do nich. Mamka vždycky nadávala, že jí tam všechno rozdrcháme, ale kam se chcete narychlo schovat? Pod postelí je spousta prachu, to vám i teď  potvrdí  dospělí, kteří se touto problematikou zabývají.  Dnes už na schovku nehraju, bojím se, že by mě nikdo nehledal.  Zato tehdy jsme  měli všichni  pro strach uděláno, odvaha nám dávala křídla lepší než energetické nápoje.  Hurá na skříň a hop dolů!

A že jsme se mohli  při těch skocích  do duchen  přerazit o pelest manželské postele je možná pravda, ale nejsme srabi.  A dělali to i jiní. Například můj švagr  jako malý usvědčil takto svého otce ze lži. Jednoho dne si na něj počkal a hned u dveří  na něj vyhrknul: „Tati, tys mi lhal! Ty jsi lhář! Tys říkal, že když budu skákat ze skříně, zlomím si ruku a podívej, nic se mi nestalo!“

Takže skoky byly  sice riskantním, ale i vzrušujícím nápadem, úkryt mezi šaty byl jako krátkodobý téměř dokonalý  a pro dlouhodobější  „mizení“  různých věcí se skříně  rovněž osvědčily.  Například  tátův kožený pásek se  překvapivě   našel až při dalším malování, to už jsem se mezitím tu násobilku i naučila. No co, vyhrožovat  se nemá. Škoda jen, že podobný osud, jako ten řemen, potkal  i jednoho  ptáčka. S kamarádkami jsem sice zorganizovala záchranářskou akci,  než naši přišli z práce, po policích nábytkové  stěny se dá celkem dobře šplhat, když otevřete dvířka, ale pozor, pokud není horní nástavec pevně uchycen, jde opět o život. Naštěstí tentokrát nebyl z naší statečné trojice nikdo zraněn a vše se nám povedlo dát  téměř do původního stavu, drobnější škody na majetku byly rodiči odhaleny až později, bohužel toho opeřence už nikdo nikdy nespatřil. Třeba ale nepozorovaně vyletěl. Nebo je ještě i jiný svět za skříní, tak jako byl ten Alenčin za zrcadlem a tam žije ten vrabčáček  šťastně dál.

Jak jsem rostla, začala jsem zjišťovat, že skříně skýtají i jiná,  už ne tolik adrenalinová, ale možná o to zajímavější dobrodružství. Hlavně ty horní nástavce. Už nebylo třeba šplhat, stačila židle , a když nebyl nikdo doma, mohlo se tam všechno krásně prozkoumat a prohlížet. Staré dopisy, diplomy, fotky, pramínky dětských vlásků, korále, rodné a oddací listy a jiné dokumenty. Nemyslela jsem, že  najdu nějaký poklad, na ten by naši jistě nezapomněli. Možná ale odhalím nějaké tajemství.

Nevím, proč mě jako dítě tolik šokovalo, že se naši brali, až když už jsem byla na světě. Tehdy to asi nebylo tak běžné jako dnes. Samozřejmě jsem věděla, že mám dva starší bratry, i když jsem je tehdy vlastně neznala. Teď už vím, že měli tenkrát zakázáno k nám chodit. Po rozvodu se  odstěhovali do krajského města a k nám na vesnici jezdili jen za svou babičkou. K nám ne. Dojímá mě ještě teď, že otec  neměl celou tu dobu nic, než pár jejich fotek a chomáčky vlásků. Tak takový to tam byl poklad, takové smutné tajemství. Pak přišla celkem nezvaně moje puberta, citová rozladěnost, záchvaty lítosti nad celým tím ošklivým světem. Vzpomínám si, že jsem si tehdy i vyčítala, že to kvůli mně a mému narození se otec rozvedl. Nikdo se mnou totiž o těchto věcech moc nemluvil, nikdo mi nic nevysvětloval.

Ale to období  mělo i své výhody, ti neznámí bráchové se  začali najednou celkem pravidelně objevovat u nás. Byli to čahouni a ze mě měli leda tak legraci, ale byli tady. Konečně se stali součástí mého života, jakoby vystoupili z těch vybledlých fotografií. Pěkně se vybarvili. Dnes máme dobré vztahy, jsou z nich výborní strýcové a vůbec, i pro dospělou holku je prima mít staršího bráchu a mít hned dva je prostě výhra. Jen jednu věc nechápu. Proč museli  být tak dlouho jakoby schovaní až v té horní skříni, proč si nemohli s námi hrát  na schovávanou, skákat do peřin, zachraňovat ptáčky, hledat vánoční dárky a vůbec páchat všechna ta alotria. Proč nemáme žádné společné zážitky z dětství? Kdo nám  vrátí vzpomínky?

Proto mám dvě doporučení:

1. Dejme všem – dětem, rodičům i sourozencům možnost trávit spolu co nejvíc času i po případném rozvodu, prosazujme střídavou péči, podpořme novelu zákona
   o rodině. Nedopusťme další vykrádání vzpomínek.
2. Zapomeňte na módní šatny a vestavěný nábytek a kupte si pořádné skříně. Nebo aspoň jednu.