Všichni, kdo mají sourozence, mi jistě dají za pravdu, že nenajdete nikoho, koho by jeho sourozenec ještě nikdy neštval (nebo nenaštval). Určitě moc dobře víte, jaké je žárlit na svého sourozence, hádat se s ním, ale zároveň ho mít rád a svým způsobem být na něm/na ní závislý.
A každý touží po tom, být pro své rodiče tím nejlepším.
Chyba rodičů: mnozí rodiče si sami neuvědomují, že sourozenci mají být rovnocenní. Sourozenci jsou jedné krve a jednoho rodu, ale to neznamená, že budou ve všem stejní.
Jedna z nejhorších věcí, které mohou rodiče pro vztah svých dětí udělat, je dávat jednomu za vzor druhého, např. „Podívej se na Pepíčka, jak je chytrý, má samé jedničky a ty jsi takový hňup, jsi samá čtyřka…“
A další nevhodná věc: zastrašování.
Prosím, žádné strašení jako např. „Teď už jsi velký, nebudu na Tebe mít čas, musím se věnovat malému…“ Takto se sourozenectví dětem neprezentuje.
Mnohem lepší je starší dítě ujistit, že si na něj vždy uděláme čas (a měli bychom to pravidelně dodržovat – udělat si volno jen na staršího a věnovat se jen jemu) a pokud bude potřebovat radu či pomoc, budeme tu vždy pro něj, připraveni a ochotni podat pomocnou ruku.
A v situaci, kdy musíme zvýhodnit mladšího, dáme staršímu najevo, že se jedná o záležitost dočasnou (není to napořád, mladší také vyroste, také bude chodit na záchod a také se naučí sám se osprchovat… atd. atd.). A následně ho můžeme „odměnit“ – může se večer ještě podívat na pohádku a miminko mezitím uložíme do postýlky. A můžeme použít např. „Ty už jsi velký, je ti už pět let, nemusíš ještě do postele, můžeš tu zůstat s tátou…“
Sourozenci by si měli uvědomovat, že všechno má své pro i proti, výhody i nevýhody .
Mladší musí např. staršího poslechnout v době, kdy rodiče nejsou doma, zpravidla musí chodit dřív spát, nesmí chodit ven sám a tak podobně.
Starší má zase víc povinností, musí být ten zodpovědnější a často zastává roli „chůvy“.
Sourozeneckou žárlivost lze napravovat respektem k odlišnosti. Samozřejmě úplně ideální by byla naprostá spravedlnost, ale to se zřejmě rodičům nepodaří. Snaha o korektnost se však mezi dětmi velmi cení, stejně tak jako přiznání chyby či omluva.
Napsal/a: redakce (Helena)
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (4 vyjádření)
Já jsem měla jen staršího bratra – je mezi námi rozdíl 7 let, takže svým způsobem jsme byli dva jedináčci… na jednu stranu to byl „velký brácha“, který mě chránil, na druhou stranu mě někdy dost štval, jelikož „on řekl a basta“ 🙂 KDyž byl na intru, bylo mi smutno, když přijel, těšila jsem se, až zase odjede… Ale vím, že jsem hodně toužila ještě po mladším sourozenci, po někom věkově blíž k sobě. Bohužel mě mamka měla už dost pozdě, tak to nešlo. Teď se nevídáme vzhledem k bratrovu zaměstnání nějak často, ale myslím, že si rozumíme mnohem více než v dětství.
Ale kdybych se na to podívala z pozice rodiče vícero dětí, (a porovnala třeba se zkušenostmi kamarádek, které mají taky více dětí),můžu potvrdit, že sourozenecké pořadí hraje určitě velkou roli, taky i počet sourozenců…
Jako rodič se snažím být spravedlivá, co dostane jedno a nemůže druhé, vykompenzovat nějak jinak, péči o mladší u starších nahradit nějakým privilegiem… někdy je to těžké ukočírovat, někdy se mi zdá, že se perou jako koně a jsem z toho smutná. Ovšem pak jsem potěšená, když někam odjedou sami (lázně, tábor) a vychovatelé je chválí, jak jsou sehraní a že jsou správná dvojka, u malých (i velkých) naopak ocením, že i přes hádky se na sebe nevzájem těší…
Jsem ovšem přesvědčená, že jaký k sobě mají sourozenci vztah, je dán velkou mírou i rodiči.
Mám sourozence ani ne o rok staršího a bylo to super, nemůžu si na nic stěžovat, i když žárlivost nebo závist někdy samozřejmě proběhla, toho pěkného je ještě i teď mnohem víc.
Velmi dobře si vzpomínám na dobu, kdy jsem své sourozence chtěla zaškrtit, někomu je dát a zoufale si přála být sama. Ovšem na druhou stranu – pokud někam odjeli (na soustředění, do školy v přírodě), byla jsem bez nich úplně mimo, celá nesvá.
Naštěstí jsme z toho dětského handrkování vyrostli, už jsme všichni dospělí a jsme „snad“ normální rodina.:-)
Když jsem byla malá a narodila se sestra (byly mi dva roky a něco), tak jsem jí údajně ze žárlivosti zkoušela „lámat“ prstíčky -> jak jako mimko ležela v postýlce a měla natažené packy, tak jsem jí přes pelest „lámala“. No, to jsem tedy byla sestřička….Naštěstí se jí nikdy nic nestalo. Ách jó….
Mobile Sliding Menu