Rozvod není nikdy banalita

Rubrika: Partnerství a vztahy v rodině

Pro dospělé se stal rozvod banalitou. To neznamená, že by byl bezbolestný, ale je dnes vnímán jako potenciální možnost v životě páru. I když stále sníme o nesmrtelnosti lásky, ve skutečnosti víme, že manželství už není zárukou společné budoucnosti. Dnešní rodiče jsou stále velmi pozorní, často se před rozvodem přicházejí poradit a ptají se mě, co mohou udělat, aby jejich děti netrpěly.

Alanovi je sedm let a právě mu zemřel otec. Matka spěchá stejně jako mnoho rodičů do poradny s přesvědčením, že psychiatři mají moc zabránit tomu, aby jejich děti v této velmi obtížné situaci trpěly. Ve skutečnosti by jediným pádným důvodem ke konzultaci bylo, kdyby děti nijak zarmoucené nebyly.
Alan má nevlastní sestru, kterou měla jeho matka se svým prvním mužem, a čtyřletého bratříčka. Vypadá to, že Alan je opravdu velmi smutný, trochu zdrženlivý, jakoby duchem jinde, pohroužený do svého zármutku. Napadá mě, že když už je tu, to nejmenší, co pro něj mohu udělat, je pomoci mu vytvořit si ucelenou představu otce, udržet ji při životě, tak aby tatínek mohl dál žít v jeho vzpomínkách. Snažím se ho tedy vyzvat, aby mi vyprávěl, co s otcem zažil pěkného, ale Alan mi sotva odpoví, jako by bylo pro něj obtížné vybavit si pěkné okamžiky, které už se nebudou nikdy opakovat.

Celý oživne, když se ho zeptám, čím by chtěl být, až vyroste. „Architektem,“ odpovídá s úsměvem, a je to poprvé, co se během našeho setkání usmívá. Říkám mu, že se mi zdá moc pěkné, že chce vykonávat stejné povolání jako jeho otec, že je to způsob, jak pokračovat v tom, co dělal, a zdá se, že Alana tato poznámka velmi potěšila. Říkám mu také, že ve svém neštěstí měl i štěstí, protože si otce bude pamatovat, zatímco jeho čtyřletý bratr nebude mít žádné skutečné vzpomínky kromě těch, které mu zprostředkují ostatní. „Ano, protože já jsem s ním žil sedm let, zatímco můj bratr ho znal jen čtyři roky,“ dodává hrdě. „A jedním z úkolů, které máš před sebou, je pomoci svému bratrovi, aby si tatínka pamatoval, a vyprávět mu, co jste společně dělali,“ odpovídám.

Pak požádám matku, aby mě s ním nechala o samotě. Od tohoto okamžiku se chlapec chová jinak, mluví o tom a onom, ptá se mě na mé povolání… Aniž by se přitom zcela oprostil od svého smutku. Po nějaké chvíli požádám matku, aby se vrátila, abych viděl, jestli Alan v její přítomnosti svůj smutek trochu „nepřehrává“. Není na tom nic divného – často jsme svědky toho, že děti se účastní projevů truchlení, aby se chovaly stejně jako dospělí. Snaží se tak co nejlépe vyhovět tomu, co od nich podle jejich mínění očekáváme. Moje hypotéza se zhroutí, jakmile se ke slovu vrátí matka: „Je tu něco, o čem jsem vám ještě neřekla. Poslední rok jsme žili s mužem odděleně.“ A Alan dodává:
„Pochopil jsem, že je konec, že už s tátou nikdy nebudeš.“ V těch slovech je vyjádřena síla jeho zármutku. Rozchod rodičů jím otřásl, ale otcova smrt jeho smutek prohloubila tak, že ho lze klasifikovat jako depresi. Když se rodiče rozešli, Alan se neustále ptal maminky, kdy se k sobě s tátou vrátí. Nesnesl představu, že s ním už nebude, a trápil se situací, které nerozuměl. Stále ji však chápal jako něco, co se dá vrátit a co není napořád. Smrt ho náhle postavila před nevratnost rozchodu a realita rozprášila jeho představy o možném usmíření rodičů. Propadl tedy depresi.
Můžeme si představit, že samotná ztráta mohla být pro dítě o něco snesitelnější. Ale rozchod a po něm následující ztráta, kterou se bolest vystupňovala a která je určitým posttraumatickým zážitkem, zatímco traumatem byl již rozchod rodičů, to všechno chlapce psychicky oslabilo.

Koho hluboce neznepokojí, když se doví, že zemřela jeho láska nebo dávný přítel, kterého dlouho neviděl? S touto ztrátou se vrací předchozí separace, jako by k úplnému odloučení nakonec nikdy nedošlo. Prosíváme vzpomínky a uchováváme si jen ty pěkné, zapomínáme na hádky, průměrnost, zlost a ubohost snad ani ne proto, že bychom doufali v opětovné navázání vztahu, ale doufáme, že tyto vzpomínky jsme si uchovali oba. Když druhý zemře, jsme se svými vzpomínkami sami. Odloučení se stává navždy nevratnou ztrátou.

Pro dospělé se stal rozvod banalitou. To neznamená, že by byl bezbolestný, ale je dnes vnímán jako potenciální možnost v životě páru. I když stále sníme o nesmrtelnosti lásky, ve skutečnosti víme, že manželství už není zárukou společné budoucnosti. Dnešní rodiče jsou stále velmi pozorní, často se před rozvodem přicházejí poradit a ptají se mě, co mohou udělat, aby jejich děti netrpěly. Odpovídám, že děti rád přijmu, když se budou trápit, ale že proti trápení neexistuje žádná prevence.

Je trápení nevyhnutelné? Ano, věřím tomu, protože z pohledu dítěte není rozvod nikdy banalitou, jak je patrné z Alanova příběhu. Dítě potřebuje věřit, že je plodem lásky svých rodičů a že je tato láska věčná. Dospělí mohou snít o jiných láskách, ale dítě ne. Má otce a matku, které chápe jako nerozlučný pár. Potřebuje mít silnou a idealizovanou představu svých rodičů, aby je mohlo během adolescence svrhnout z piedestalu. Ale konflikty a taková odloučení, která znamenají „rozbití páru“, narušují představu otce a matky idealizovanou tím, že se vzájemně překrývají a posilují.

Trvám na tom, že psychiatři se z podstaty své profese věnují dětem, které mají problémy a jež rozchodem rodičů trpí nejvíc. Ostatní, a těch je hodně, to prožijí, aniž by je to zlomilo. Samozřejmě, budou se trápit, ale trápení je součástí života a nakonec si vytvoří uspokojivou představu svých rodičů. Budou stejně jako Alan snít o tom, že rozchod není definitivní, než pochopí, že život se jejich sny neřídí a že jejich rodiče se k sobě nikdy nevrátí. Může to nějakou dobu trvat a děti své trápení dají najevo různě, budou se například méně věnovat škole, budou mít potíže se spaním nebo se budou chovat agresivně… To jsou často přechodné reakce, které je třeba brát jako to, čím jsou – jako projevy trápení, které se děti mimochodem snaží skrývat, aby rodiče uchránily další bolesti.

Chceme-li, aby všechno proběhlo co nejlépe, pomůže spíš než preventivní návštěva u dětského psychiatra takové jednání, kdy nebudeme popírat realitu. Pokud rodiče děti ujistí, že rozvodem se nic nemění, je to lež, protože rozvod velmi často s sebou nese konkrétní změny (stěhování, nepřítomnost jednoho z rodičů, nové uspořádání…). „Nejkrásnější“ ukázkou popření však je slíbit dětem, že rodiče zůstanou stejní. Po rozchodu jsou rodiče samozřejmě dál rodiči, ale nikdy už nejsou tak docela stejní. Vysvětlete pětiletému chlapci, že tatínek se nezměnil, i když má novou ženu, která má stejně starého syna, docela cizího kluka, se kterým táta hraje fotbal, zatímco on je doma s mámou. Je to jeho táta, ale není stejný, jako když žili spolu, to je mu jasné. Možná táta věří tomu, co říká, ale dítě není hloupé, i když velmi moudře hraje jeho hru a předstírá, že tomu věří.

Jedná se o ukázku z knihy Pusť mě, ale neopouštěj (Utváření zdravé vazby mezi rodiči a dětmi).
Vydalo nakladatelství Portál, 2009.

Napsal/a: Marcel Rufo

Toto taky stojí za přečtení!

Pořízení tažného zařízení je snadné a cenově výhodné

Disponovat vozem bez tažného zařízení není žádný hendikep, jak by se mohlo zdát. Pokud potřebujete využívat přívěsný vozík, karavan, nosič

Čtu dál →

Cyklistické dárky pro malé i větší cyklisty

Máte doma nadšeného cyklistu a nevíte, co mu pod stromečkem udělá největší radost? Podobným problémem se rok, co rok

Čtu dál →

Návod na výrobu vánočního zvonečku

Vánoce se pomalu ale jistě blíží a proto je vhodné ve volných chvílích začít s přípravou vánočních ozdob. Největší radost

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (9 vyjádření)

  • Virenka

    Souhlasím spíš s Daniellou, uznávám, že někdy je rozvod řešení nejlepší až jediné, ale rozhodně se to netýká 50%manželství, a do toho nepočítám rozchody nesezdaných párů, jejichž móda je beztak založená i na tom, že rozchod bez svatby bude prostě snadnější…

    Hanino, s tebou vůbec nesouhlasím v tom, že jsi svým dětem „vysvětlila“ nepřítomnost otce a jim to v těch hlavičkách dlouho nezůstalo. Pro mě je to hlavní sdělení tohoto článku: že pro děti to nikdy není ani banalita, ani dočasná věc. Děti se snaží rodiče před dalším smutkem chránit, to dělají i tím, že o věci nemluví a dokonce předstírají, že situace je už pasé, že už je všechno „dobré“. Tohle jde hůř předškolním, takže tam rodiče přece jen část bolesti dítěte vidí, ale zdůrazňuju, že jde jen o část a jen o tu, kterou dítě nejhůř skrývá. Určitě nejsem zastánce toho zůstávat ve zcela nevyhovujícím vztahu JEN kvůli dítěti, ale zároveň je nesmysl si říkat, že kvůli dítěti je lepší, když budeme od sebe. Za tím je právě ten dnešní pocit, aby dítě netrpělo, nestrádalo právě horší domácí atmosférou, aby „nevidělo“ potíže v rodině. Jenže bez potíží život není, dítě musí vidět potíže a nejlepší je, když vidí i to, že rodiče potíže překonali a zvládli – a zůstali rodiči a nejlépe spolu. Dneska lidi nedávají situaci vůbec žádný časový prostor, nastane problém, nevyřeší se do měsíce, konec a bez debat. Je dobře, že se čím dál víc vnucují témata ekonomické náročnosti takového jednání: musí se platit dvojí bydlení, dvojí domácnost, podělit se o náklady na děti. Je často ke čtení, kolik lidí se snaží z řešení situace unikat i po téhle stránce, tak se nedivím, že si lidé pokoušejí namlouvat, že „moje dítě to zvládlo docela dobře“, aby nemuseli čelit důsledku vlastního rozhodnutí rodinu ukončit…

    Jak to po sobě čtu, chci jen zdůraznit, že nic z toho nepíšu vůči nikomu osobně, na nikoho nenarážím a nikomu nepředkládám, že zbrkle rozbil rodinu, pokud by to tak vyznělo.

  • Danniella

    Já bych taky nešla do extrému, znám několik lidí, kteří se rozvedli a vůbec se tomu nedivím. Někdy to je opravdu lepší. Bít a urážet bych se taky nenechala. Ale stejně si myslím, že některé páry se rozejdou jakoby nic.

  • Piškotko je to těžké.
    Je v období kdy se rozkoukává a vidí u ostatních dětí,že jsou jejich rodiče spolu.
    Taky jsem byla s dítky sama,tohle „vyžadovací“období přejde.Nebylo jednoduché jim vysvětlit proč s nimi není každý den.
    No měla sem to štěstí,že jim to v těch hlavičkách dlouho nezůstalo a stačilo jim,že mají tatínka na pár dní-hodin.

  • Danielko, možná je to tím, že je u nás rozvod jednoduchou záležitostí, nevím, myslím si to, že prostě rozvodoví soudci tolik vztah nepitvají, kor, když se dva domluví. Nemyslím si, že někdo řeší rozvod hned na prvním místě. Třeba se oba dlouhodobě trápí, je to jediné východisko. Já osobně bych nikdy s otcem dítěte nezůstala jen kvůli dítěti. Nikdy.
    Mě se líbila věta: sníme o nesmrtelnosti lásky, přesto víme, že manželství už není zárukou společné budoucnosti.
    Stejně je zvláštní, že se rozvádějící chodí někde radit, aby jejich dítě utrpělo co nejméně.

    Piškotko, četla jsem v přezdívkách, že jsi krásná ženská, tak najdi maličké náhradního tatínka, dej si třeba inzerát..nebo tak něco 😉 Ty jsi hodně smutná, vždycky to od tebe takhle vnímám..víš, kolika mužským nevadí cizí dítě?

  • Piškotka

    Máte každá trochu pravdy… Žiju s malou taky sama a taky si myslím, že než se denně handrkovat a být na sebe sprostí a ještě tím zatěžovat nevinnou dušičku, raději být od sebe. Poslední dobou však řeším, jak dcerce neustále co nejlépe vysvětlit, že tatínek s námi nebude. Začala ho vyžadovat. Myslím, že se trápí, že jsme samy dvě, ale řekněte, mám se vracet jenom kvůli dítěti? Sama si odpovím, že ne, ovšem jak to zajistit, aby dítě bylo i tak šťastné, to je nadlidský úkol…

  • Lien

    Tak u mě souhlas s Haninou. Zrovna to prožívám a někdy je skutečně lepší jít každý svojí cestou, než celý život vystavovat dítě nevyhovujícímu prostředí. Samozřejmě je ale dobré vyzkoušet napřed jiné možnosti než sáhnout po rozvodu jako po prvním řešení. Pokud tedy je ochota to řešit na obou stranách.

  • Danniella

    Hanino, částečně máš pravdu, ale dnes leckdo bere jako normální, že se zamiluje, zbalí kufry a odejde. Určitě jsou situace, kdy je rozvod lepším řešením, ale na vztahu by se mělo pracovat. A když má někdo pocit, že si jde každý svou cestou, měl by s tím v první řadě chtít něco dělat. Rozvod by měl být jako řešení spíš na jednom z posledních míst. Dnes je bohužel asi na jednom z prvních.

  • Hezky napsané,ale realita života je vetšinou jiná…

    Není pro dítě lepší,když jsou rodiče od sebe a dítě není vystavěno denním hádkám nebo pohledu na to,jak si každý žije svůj život a jen spolu bydlí pro zdání zachování rodiny?

    Myslím si,že je to větší zlo pro dítě,které si do svého života veme,že je normální,když táta s mámou na sebe křičí a každý si dělá co chce.
    Kdo mu v dospělosti vysvětlí,že tak vztah nefunguje,vždyť jeho rodiče takle žili celý život???

  • Danniella

    Skvělý článek. Nad tím by se měl zamyslet každý, kdo má děti.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist