Obyčejné všední odpoledne. Večerní program již máme. Na divadelních prknech budeme obdivovat Jiřího Valu v „Mladé gardě“. Naše holčičí trojka zvolna prochází hlavním městem, v partě chybí Heduš – od rána pracuje na u přepážky na poště. Kráčíme Prahou a za výlohami obchodů „obdivujeme“ vystavené zboží: montérky, krátké i delší zástěry, pracovní obuv…
„Vééééčerní Praha, vééééčerní Praha!“ – první číslo tohoto tisku vyšlo 1.4.1955.
„Bacha, auto!!!“ předválečný automobil – již dosluhuje. „Kam to míříme?“ – “ Že se ptáš, přece do Husitské na Žižkov…“ Zde začátkem června roku 1955 byla otevřena úplně první samoobsluha.
Kde jsou ale děti? A kde jejich laskavé mámy, které by je konejšily, uspávaly, opečovávaly, nakupovaly a posedávaly s drobotinou v kočárcích v pražských parcích?
No, hádejte!
Odpověď na tuto otázku najdete v následujícím článku „Děti v jeslích“ časopisu Vlasta z roku 1953. Kdykoliv ho čtu, znovu a znovu se mnou hrají emoce a dostávám se do lítostivého stavu.
Posuďte sami obsah článku, starého 56 let…
„Voláme ženy do dopravy!“
„Voláme ženy na poštu!“
„Muži do výroby, ženy na jejich místa!“
Tak k nám volají plakáty na všech nárožích, na poštách a v úřadech.
„Já bych ráda šla, ale kam dám děti?“ uvažuje mnohá maminka. Chtěla by nastoupit třeba na poštu, ale tam začíná pracovní doba v půl šesté ráno. V denních jeslích přijímají děti až od šesti, a tak se zdá, že věc bude neřešitelná. V mnoha pražských okresech už byly zřízeny pro tyto případy celotýdenní jesle, kde jsou děti od pondělí rána do soboty odpoledne, nebo jesle s nepřetržitým provozem pro ženy, které pracují i na noční směny nebo jako průvodčí v autobusech, tramvajích, ve vlacích a podobně.
Mamince se ale obyčejně nechce rozloučit se s dítětem na celý týden.
„Nenaučí se tam chodit a mluvit. Nebudou na něj mít dost času, když je tam tolik dětí a odvykne mi.“ Toto jsou nejčastější námitky proti celotýdenním jeslím.
V Dejvicích na Kotlářce jsou celotýdenní jesle. Podívejme se do nich, zda jsou námitky maminek oprávněné!
Je pondělí ráno a maminky přinášejí děti. Musí zde být do půl deváté, aby je lékařka mohla všechny před přijetím prohlédnout. V přijímacím pokoji se vystřídají všechny při podrobné prohlídce, sestra je ještě změří, a je-li vše v pořádku, může zde dítě zůstat. Šatičky se uloží do skříňky, děcko je oblékne, až půjde opět v sobotu domů, a hajdy do vany.
Všechny děti se při přijetí nejprve vykoupou, dostanou ústavní oblečky a mohou si začít hrát. Ovšem tehdy, je-li na hru právě čas, protože denní program je přesně dodržován a děti mají určenou dobu spánku, jídla i hraní.
A ani hra není dětem ponechána na libovůli: hraje si s nimi školená sestra, která ví, co děti potřebují, aby se zdravě rozvíjel jejich rozum. Hračky, které zde jsou, nejsou kupovány namátkou, ale od obrázků až po složitější stavebnice jsou schváleny pedagogickými odborníky.
V sobotu odpoledne si maminky přijíždějí pro děti. Na tabuli je označena váha děcka. Matka tak může zkontrolovat, jak dítě přibývá na váze a jak mu život v jesličkách svědčí. Děti jsou zde kromě běžné lékařské péče očkovány i proti nakažlivým chorobám, takže i tato starost rodičů odpadá. A tak v sobotu odpoledne nastává radostné shledání – opravdu radostné – protože maminka dostane dítě dobře ošetřené, zdravé a veselé.
A tak, chcete-li do zaměstnání a dáte dítě do jeslí na celý týden, nebojte se toho! Bude mu stejně dobře jako doma.
To je síla, co? Zvláštní doba to byla. Být tehdy mámou, to bych se zřejmě ustýskala a řádné pracovní výkony – které se předpokládaly – bych nemohla podávat ani na poště ani v dopravě. Týden bez dětí by byl nepředstavitelný, dlouhé očekávání sobotního odpoledne nekonečné.
Snad jediné, co bych mohla dělat, by bylo pracovat jako dětská sestra ve zmíněných jeslích, kde bych pečovala také o ty svoje ratolesti. Já jsem naštěstí onu dobu nezažila, celotýdenní kolektivní zařízení mě minulo. Díky, nemusím. Vždyť přece víme, že:
Děti patří maminkám!
Napsal/a: hannah58
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (11 vyjádření)
Lussy, když tak čtu něco o tvé mamince, tak mi připadá, že máme hodně podobnou.
hannah,
opravdu smutný a dojemný.
Tenkrát opravdu byla jiná doba. Zrovna včera jsem se bavila s mámou, a ta litovala,že byla tak blbá a neozvala se, když mě ve školce za trest, že nechci spát po obědě zavírali do komory. Já se tam strašně bála a když si pro mě máma přišla, tak mě jí předávali se slovy, že jsem byla zase ostuda a nechtěla spát, tak jsem byla zavřená. A mamča včera jen kroutila hlavou a říká, tohle kdyby někdo udělal Lucince (moje dcera) tak ho zabiju. Ale tenkrát to brala jako fakt a ještě jí bylo trapně, že nejsem hodná holčička.
hannah, zajímavý článek….Touhle dobou jsem byla ještě na houbách, ale myslím, že celodenní jesle byly i v sedmdesátých letech, myslím, protože mi to něco říká, jako že jsem to už slyšela…Sama jsem neměla to „štěstí“ je navštěvovat, vlastně jsem do jeslí nechodila vůbec…
No, nicméně si myslím, že se to musí brát jako projev tehdejší doby. Odsuzovat ty matky nemá smysl, byla jiná doma….Třeba neměly na vybranou…..A ono taky vše bylo prezentováno v médiích jinak, než dnes, taková oslava a super věc, ale skutečnost byla jiná. Myslím, že ty matky taky trpěli, ale jak píšu, třeba neměli na výběr.
Prostě to bylo o té době, ale každopádně je dobré si připomenout, jaké štěstí mají dnešní děti, když tohle neznají….No ale zase – jaký je rozdíl mezi těmito jeslemi a chůvou, kterou někdy matky využívají….Já téměř žádný nevidím.Maminka je prostě maminka.
Ten obrázek na začátku je dojemný.
Nevim co je na tom hrozného. Vždyť podle názorů, které se dočítám např. v TAMTAMU, tak to, že se válíme s dětma doma i 4 roky, je v ostatních zemích nepřijatelné, tak přece je nejlepší řešení založit si jesle nebo školky a takhle se starat o děti. Co jako, vždyť jsou ošetřeny, řádně naočkovány a přibírají na váze. A my všechny můžeme podnikat a přispívat k rozvoji a dalšímu nezadlužování se naší vlasti.
Tentokrát to skutečně myslím ironicky.
Babofko, ne běžně. Spala jsem tam jen 2x – když byly dovolené a my jezdili do náhradní školky přes půl Prahy. Tehdy se dítě nesmělo vyzvednout myslím později než po 16.30, což maminka prostě z práce ve špičce nestihla. Ale ani ona to nevěděla předem, že to nestihne, a tím ani já. Bylo to hnusný :-(. Jinak jsem do školky chodila jako je zvykem, odpoledne domů, jen ostatní děti tam byly pořád a ráno, když jsem přicházela, tak jsem si musela hrát hodně potichu, protože děti ještě spaly… Některé chodily domů jen 2x měsíčně, prostě děs.
Tak to je opravdu hrůza.
Větu:..jak dítě přibývá na váze a jak mu život v jesličkách svědčí…jsem nějak nepobrala. To, že přibere, znamená, že je tedy vše v pořádku? Ach jo. 🙁
A to si vemte,že moje vlastní matka mi tohle navrhovala,abych kluka dala do týdeních jeslí a děsně se divila,když jsem jí řekla,že v žádném případě,že jsem si nemusela pořídit dítě na to,abych ho měla jen o víkendu.
Takže vím,že něco takového opravdu existovalo,ikdyž asi ve větších městech.
Já chodila do podnikových jeslí.Mamka mě tam dala,o přestávce se umyla,mě na kojila a zas šla dělat.Po práci mě vyzvedla a šlo se domů.
Ale to znám jen z vyprávění-pamatuju jen školky od rána do odpoledne.
Virenko, tys spala ve školce přes noc? :-O
Alespoň bych mohla tu drobotinu pohladit, zkusit utěšit.
Hannah, byla to úplně jiná doba, ale vážně hrůza. Chodila jsem do celotýdenní školky, naštěstí jen proto, že u nás byla blízko a vzali mě jako dítě rozvedené maminky. Spala jsem tam přes noc jen 2x – a byl to hrozný zážitek, pamatuju si to pořád, tu beznaděj, že se maminka už nikdy nevrátí. Já bych tam nechtěla pracovat jako pečující ani náhodou, protože jak vysvětlit těm dětem, proč tak dlouho neuvidí maminku? Plakali všichni, každý týden, já taky, protože jsem školku snášela hůř. Bylo to jako dětský domov, skoro ve všem.
Mobile Sliding Menu