Prvomateřské procitání

Moje první mateřství je pro mne labyrint, ve kterém nacházím stále nové cesty. Nehledám cestu ven, ale poznávám nová řešení, která často zbytečně doprovázím obavami a nazývám je „problémem“.

Nikdy jsem se necítila být matkou „kvočnou“ (která má okolo sebe několik dětí a je z toho celá utěšená). Dokonce se vám přiznám, že jsem měla i období, kdy jsem zvažovala, zda vůbec dítě chci a představovala jsem si, zda by to šlo i bez něj. Možná by bylo dobré podotknout, že jsem na střední škole začala chodit s klukem, kterého jsem si po devíti letech vzala a nyní máme dvouletého synka. Při téměř každé návštěvě restaurace či obchodu mne poletující děti děsily (no, v tomto směru se moc nezměnilo, cizí „poletuchy“ mně děsí stále ;-)).

Ovšem i u mne, jako zřejmě u mnoha žen, nastal TEN zlomový okamžik odhodlání mít dítě. Těhotenství jsem měla nádherné. Vdávala jsem se v šestém měsíci a byl to překrásný den, plný pohody (dokonce jsem díky bříšku musela změnit šaty a padly mi v jiném salonu ty, po kterých jsem vždy toužila). Na mimčo jsme se těšili. Z porodu jsem strach neměla, protože mne celkem motivoval článek, kde nějaká dobrá žena vysvětlovala porodní bolesti jako pozitivní, díky nimž nám hlásí děťátko svůj příchod. To se mi zalíbilo a chytla jsem se toho. Porod jsem měla bez komplikací a porodní bolesti jsem měla takové, že mi bylo spíš mdlo a nevěděla jsem, zda nepolezu po stropě. Překvapilo mne, jak jsme se chystali přivést maličkého, že kontrakce přestaly. Je mi jasné, že to porodníci museli poznat, ale tlačila jsem a ani nepípla (myslím, že porodní asistentka se na tomto porodu nadřela více, než já). Potom mi položili do náruče to nejkrásnější miminko na světě. Celou dobu jsem se na něj v porodnici nemohla vynadívat. Byl to můj první porod a nemyslím, že to byla bolest k nevydržení. (Každý má jiný práh bolesti, a pokud jsou nějaké komplikace, je to samozřejmě o něčem jiném).

Při pohledu na manžela mi srdce plesalo, viděla jsem, jak je pyšný na našeho Petra VI. Návrat domů byla úleva, hlavně po stránce pohodlí. Mám blízko sestru a ve stejném městě mamku a další dvě sestry, takže tím byly mé obavy z neschopnosti dost minimalizované, navíc je manžel velký kliďas a ve stresu mne dokáže umírnit a uklidnit. Od pondělka do čtvrtka bývá manžel mimo město, takže jsem se na mimi těšila i z toho důvodu, že se mi pro samou práci nebude ani tolik stýskat. Vzpomínám si na večery, kdy maličký křičel a já nevěděla co dělat, několikrát jsem brečela s ním. Zpětně se mlátím do hlavy, protože i když si třeba 3x odříhnul, chtěl i po čtvrté ale to mne tehdy nenapadlo, říkala jsem si, že už musí být v pohodě. Uznávám, že jsem si miminskovské období zase až tak neužívala. Maličký byl hodné miminko, ale já jsem prostě v době jeho spánku seděla, neměla co dělat (byt uklizený, knihy ke čtení momentálně žádné, tv mě nebaví, narodil se v zimě, takže londat po venku mi nic neříkalo – obzvláště potkat jinou mamču a kecat o rodičovství…). V podstatě jsem čekala, co bude, až se vzbudí. Neuměla jsem naplnit svůj čas v době jeho spánku a tak na mne padaly „blbé nálady“. Prostě jsem brečela z důvodu, že si neužívám mateřské (že se malému dostatečně nevěnuji a zpětně si říkám, kdy, když spal ? ;-)), ráno vstanu, a rozjede se šílený stereotyp, mrzelo mne to vůči maličkému, kterého bezmezně miluji. Naštěstí tou dobou byla na mateřské i má sestra a tudíž mi v tomto období dělala úžasnou vrbu po telefonu a moc jí za to děkuji. I manžel měl pro mne hodně pochopení, čehož si cením, protože mnoho chlapů by mne možná za takové „fňukání“ poslalo někam hodně daleko.

Počátkem roku jsme zakoupili noťásek a zapojili net. V tu ránu byly moje chvilky, kdy maličký spal, vyplněny nejen brouzdáním a hltáním informací, ale také jsem si založila BLOG a chrlím si tam svoje myšlenky a fotky. Také jsem navázala bližší spojení se svojí přítelkyní – andělskou dámou – a momentálně se zaobírám duchovním světem, v pro mne příjemné rovině s anděly, kteří jsou velmi nápomocni. Také z maličkého miminka se postupně stával A STÁVÁ prima parťák, který komunikuje a nehledá vás jen kvůli kusu žvance. Vždy, když nastal nebo nastává nějaký „problém“ (hodinové chození venku kvůli odpolednímu spaní, strach z příkrmů, růst zoubků…), zjišťuji, že problémem ho nazývám zbytečně a předčasně. MATEŘSKÁ INTUICE FUNGUJE STEJNĚ TAK PŘESNĚ, JAKO FUNGUJE I TO, ŽE SI DÍTĚ PŘESNĚ ŘEKNE, CO CHCE.

Našemu princi budou v listopadu dva roky, je úžasný, zábavný, neustále jsme z něho paf. Rodičovskou dovolenou si užívám plnými doušky. Pokud někdo má stejné splíny, jako jsem měla já, věřte sobě, věřte děťátku a hlavně se někomu svěřte. To říkám já, která ještě před pár roky váhala nad vykouzlením nového života. Pevně věřím, že jak přijde TEN ZLOMOVÝ OKAMŽIK pro druhé dítě, hodlám si maminkovské období vychutnat více, ne jen když je maličké vzhůru.

 

Napsal/a: Marie Busolíni