V práci jsme jely na plný úvazek, plnily úkoly, stíhaly deadliny, makaly nehledě na vnitřní nastavení a leckdy na úkor fyzických sil. Všechno muselo být perfektně doděláno, připraveno, zařízeno. A s podobným nastavením leckdy najedeme do role rodičovské.
Na max chceme zvládnout péči o děti, domácnost, výdělek, partnerství.
A ejhle. Sedíme na tolika židlích a zase jedem na maximum. Ono to chvilkami jde. Stejně jako to šlo se přepínat v korporátu nebo kdejaké firmičce. Ale naše tělo není stroj, naše mysl není naprogramovaný robot (nebo je?).
Proč vám to ale všechno píšu?
Protože jsem jednou z vás, protože to občasné vyhoření, kdy dojdou síly a člověk padne na hubu a za vlast občas taky prožívám. Protože vnímám, že je kolem nás spoustu těch, kteří se za podobný vyhoření viní, snaží se opravit jak vadnou součástku a nebo se za to lidské pochybení stydí.
Ležím si v posteli a užívám si nicnedělání. Tedy teď vlastně psaní. O děti je postaráno. Já nahlásila stopstav. Nebyla jsem schopna přijmout ani jednu další objednávku na pofoukání bolavého kolena, lahodný čaj, superzdravou svačinu. Nebyla jsem schopná poslouchat s láskou a mateřským naladěním ani o fous víc fňukání, kňourání, plakání, stěžování. Můj systém zkrátka selhal. Všecky mateřské síly mě opustily a já nastražila hlasitou a výraznou ceduli.
Nepremávám.
A co je na tom špatného? Jedeme ve výkonovém vlaku, ve vleku štěstí a dokonalosti, na FB si asi nevyvěsíme příspěvek – dnes si dopřávám odpočinek, protože jsem mateřsky vyhořela. Když to tak píšu, možná to dnes udělám. Protože i takový krok a vlídnost k sobě, je to nejkrásnější, co mě mateřství naučilo.
Já vím, že znáte to pořekadlo “jako v letadle”. Nejdřív nasadit masku sobě a pak dítěti. Je to pořád omílaná pravda. Nemohla jsem už rozdávat lásku ani dětem, manželovi, domácnosti, klientům. Protože uvnitř mě byla jen prázdnota.
Dopsala jsem knihu, vybrala na její tisk krásných 180 tisíc. Napsala nespočet článků, natočila x videí. Obcestovala desítky krajů. Byla to všechno krásná pohádka. A teď jsem si dovolila ulehnout. Odpočinout si, vypnout hlavu a jentak být.
Ze všech stran mi chodí návody, procedury a tinktury, které bych měla použít na svou zalehlou dutinu, prázdnotu v hlavě a unavené tělo. A já se jim musím smát. A to co mi hlavou jezdí, co jim odpovídám, napíšu i vám.
Nejsem rozbitá
Nepotřebuju opravit.
Chci si jen odpočinout, pořádně se vyspat, vypnout senzory.
Nemusíme stále jet v nepřetržité honbě za vlastním ideálem, za tím lepším já, za lepšími zítřky. Nemusíme hledat pilulku, ať už přírodní nebo nepřírodní, která náš stav prázdnoty utne nebo naplní. Život letí v cyklech. A každý z nich má své místo. Vnímám, že jsem svou kreativitu využila na max. Vyslala jsem do světa vše, jak mě v tu chvíli bavilo, těšilo a dávalo smysl. A stejně tak mi dává smysl i momentální odpočinek a přestup z bujarého letu léta do zachumlaného podzimu.
A co vy a váš oheň?
Stále plápolá? Nebo už vyhořel?
