Jsme rodiče na směny

Střídavá péče po rozvodu je šance, aby mělo dítě mámu i tátu. Porozvodová péče je u nás stále zatížena spoustou předsudků, klišé a mýtů. Třeba že dítěti bude lépe jen u jednoho rodiče, nejlépe u matky. S tím, že by si rozvedení rodiče mohli péči o děti rozdělit, se zatím příliš nesetkáváme…

Střídavá péče přitom dětem umožní, aby si zachovaly vazby k oběma rodičům a je svým způsobem úlevou i pro rozvedené partnery – oba mají jistotu, že na děti nezůstali sami a že oba mají stejné šance na jejich výchovu. Ve střídavé péči není velký prostor na vzájemné očerňování. Navíc se manželé, kteří jsou leckdy vysíleni dlouhými manželskými spory a rozvod pro ně mohl být do jisté míry vysvobozením, spolu musejí umět domluvit a spolupracovat. O tom, jak vypadá střídavá péče v praxi, mi vyprávěl Radan, který se s bývalou manželkou „dělí“ o sedmiletou a patnáctiletou dceru, a Lenka, matka patnáctileté Hanky (jména jsme na jejich přání změnili – pozn. red.).

Dětem nebereme jistoty

Střídavé péči se někdy vytýká, že bere dětem zažité jistoty. Že se děti každý týden či dva stěhují, musí se stále něčemu přizpůsobovat, nemají čas „zapustit kořeny“. Zajímalo mě, jestli je to opravdu takové drama, a Lenka mi vysvětlila svůj pohled na věc. „Absolutně nesouhlasím s výrazy jako dítě bez kořenů nebo dítě bez domova. Hanka má dva domovy, u táty a u mě. Jediné, co si stěhuje od jednoho k druhému, je školní taška, u každého z nás má to, co potřebuje. Neříkám, že občas mezi námi v domluvě něco nezaskřípe, ale zatím se nikdy nestalo, že bychom po vychladnutí hlav nedošli k nějakému kompromisu. Soudně máme určenou střídavou péči po týdnu, v praxi by to na nás všechny bylo dlouhé, střídáme se po třech čtyřech dnech. A to už devět let. Střídáme si svátky, narozeniny, prázdniny, střídáme si ob rok i daňové úlevy. Dcera je spokojená, dá se říci, že jí střídavá péče jde opravdu k duhu.“

Pokojíček na dvakrát

Lenčina slova potvrdila i její dcera Hanka: „Neberu to jako stěhování. S mámou bydlím na vesnici a s tátou ve městě a jsem za to ráda, protože jenom na vesnici bych žít nechtěla a jenom ve městě taky ne. Mám to pestré a líbí se mi to. Do školy chodím ve městě, mám tam spoustu přátel, zatímco na vesnici mám svůj klid, který ve městě nenajdu. To, že se musím přizpůsobovat, mi nevadí. Jsem ráda, že se rodiče takhle dohodli. Nechtěla bych být jenom u jednoho z nich.“

Vladan doplnil názor na případné vykořenění o další podstatné myšlenky. „Zažité jistoty bere dětem rozpad rodiny. Možnost častého a pravidelného kontaktu s oběma rodiči dětem naopak pomáhá ty jistoty znovu najít. U dětí nejsou kořeny ani tak spjaty s místem jako s rodičem, alespoň u mých dětí tomu tak je. Tvrzení, že dítě potřebuje pokojíček a postýlku, je sice pravdivé, ale proč by ta postýlka a ten pokojíček měly být pouze jedny? Pro mé děti je nejdůležitější, aby byly u obou rodičů srovnatelnou dobu. Zvláště ta mladší to neustále zdůrazňuje, a když z nějakých důvodů nemůže být delší dobu u jednoho z nás, začne hovořit o tom, že chce být s oběma rodiči,spravedlivě‘, což znamená stejnou dobu. I proto máme poměrně netradiční formu střídání, každé pondělí a úterý u maminky, středa a čtvrtek u tatínka a víkendy si střídáme. Střídáme se tak často, protože si to tak přeje mladší dcera.“

Když jsem přemýšlela o tom, co mi Radan a Lenka řekli, uvědomila jsem si, jak je úvaha o tom, že střídavá péče bere dětem zažité jistoty, pomýlená. Nebere totiž v potaz jeden důležitý aspekt, a to potřebu jistoty, kterou v sobě mají i rozvedení rodiče. I pro ně je důležité, aby neztratili kontakt se svým dítětem, proto často setrvávají v nefunkčním svazku jen proto, že nechtějí přijít o vztah k vlastním dětem, který je pro ně životně důležitý.

Napsal/a: Mgr. Marie Těthalová