Do svých 20 let jsem v podstatě nekomunikovala se svým otcem. Posílal mě se vším za maminkou, byl často naštvaný a já si skoro vždy myslela, že za to můžu já. Mohla jsem se přetrhnout pro jeho slova chvály.
„Super, to jsi šikovná!“ Pro tuhle větu bych udělala cokoliv. Nebyla jsem totiž nikdy dost dobrá.
Taky jsem nesměla projevovat negativní emoce, protože to obtěžovalo. „Neřvi, nebo ti střelím, ať máš proč brečet!“ Měla jsem z něho takový strach, že vždy, když mě šel zbít, tak jsem se předtím počůrala. Když řval, chtěla jsem nebýt.
Dnes už je skoro vše odpuštěno a svého otce miluji. Hlavně díky práci na sobě, svému osobnímu rozvoji, kterému se již několik let věnuji.
Pochopitelně jsem nechtěla, aby něco z výše uvedeného někdy prožívaly mé děti. Takže jsem studovala hromady knih, článků atd., abych dělala vše správně a nezpůsobila svým dětem karmickou zátěž na dalších 6 životů. Abych je netraumatizovala, aby z toho nebyly psychicky labilní.
Soustředila jsem se na to tolik, až mi z toho trochu hráblo.
Můj 3letý syn měl půl roku kašel. Pochopitelně jsem „věděla“, že je to náběh na astma způsobený psychickým problémem. 5 měsíců jsem studovala všechny možné zdroje. Dozvěděla jsem se, že dušnost je:
- O nedostatku lásky. Tak jsem ho objímala 60krát denně. Stále kašlal.
- Způsobená potlačenou agresivitou. Tak jsem s ním 60krát denně běhala, aby ji ze sebe dostal. Stále kašlal.
- Způsobená urputností a velkým tlakem, který na něj vyvíjím. Tak jsem ho začala víc respektovat a míň ho nutit. Stále kašlal.
- Způsob, jak upozornit na nedostatek pozornosti. Tak jsem se mu 60krát denně věnovala. Stále kašlal.
A víte, kdy přestal kašlat? Když jsem se na všechno vykašlala já.
Dostala jsem se totiž do stádia, kdy jsem měla pocit, že jestli si přečtu ještě jednu informaci, tak mi praskne hlava. Úplně jsem se sesypala z toho, jak jsem neschopná vyléčit synův kašel.
A přitom on jen potřeboval mámu, která je vysmátá, klidná, laskavá ženská.
Uvědomila jsem si, že své dítě nemůžu ztraumatizovat.
Že neexistuje špatně ani dobře.
Nebýt chování mého otce v dětství, nebyla bych dnes tak spokojeným člověkem, protože by mě nic nenutilo se osobně rozvíjet. Potřeba řešit stará traumata mě dovedla k tomu, čím jsem dnes. Ženou, která ví, že je dokonalá a nemusí se už moc rozčilovat. Ženou, které chodí do života věci, které potřebuje. Ženou, která se už netrápí nad věcmi, které nemůže změnit. Ženou, která rozumí věcem, které se jí v životě dějí a ví, kde hledat pomoc.
Nikdy nevíme, k čemu bude „traumatizující“ situace dětem dobrá. Třeba bude Vincek jednou odborníkem na psychická traumata. Nebo si bude podvědomě hledat pro život vysmátou, klidnou, laskavou ženu, protože tohle už nebude chtít zažít.
Netrapme se tím, že můžeme dítě psychicky zranit na celý život. Nic není špatně nebo dobře. Vše se děje z nějakého důvodu.
Když se cítíte provinile, vysvětlete dětem bez emocí, co se ve vás děje. Když se cítíte provinile, řekněte si velkou životní pravdu:
Nic není špatně. Nemůžu udělat chybu.
Tak to totiž fakt je.
