Říká se, že láska mezi partnery po dvou až třech letech poleví a že pak začíná stále více záležet na vzájemné úctě, přátelství a toleranci. Často se pak vztah rozpadá, pokud partneři nedokáží spolu žít nejen na základě lásky a sexuální přitažlivosti…
Objevuje se pak názor, že když partnerka otěhotní a narodí se jí děťátko, vztah to „obnoví“, zpevní a utuží. Je toto však ta správná cesta k renesanci vztahu? Nebo je toto alespoň nejlepší cesta z těch nejhorších možných k pokusu zachránit vztah? Zkusme malé letní zamyšlení.Připusťme, že partneři se na miminku domluví a mimčo se jim opravdu po nějaké době narodí. Najednou se jim změní svět. Do jejich domu, bytu či jiného hnízdečka najednou přibude další člen domácnosti, jakýsi malý tvoreček, který najednou vyžaduje péči a pozornost. A pokud oba partneři berou své rodičovství vážně, mění se rytmus života u obou. Jenže tanec kolem miminka nemusí být jenom tmelícím prvkem. Pokud muž není tatínkem pečovatelem, ale jenom pozorovatelem, péče zbude pouze na maminku. Ta bude mít nejenže méně času věnovat se partnerovi, protože se středem jejího vesmíru stane malý kňourající uzlíček, ale vzniká i prostor pro výčitky typu: „Ty mi s ničím nepomáháš, vše je na mně!“ V této situaci potomek určitě vztah neupevňuje, zájmy a cesty partnerů se začínají více rozcházet a vztah to ještě více štěpí.
Pokud se však z partnera stane otec pečovatel se vším všudy, miminko se může stát společným zájmem obou lidí a spojit jejich trávení volného času. Navíc může partner hledět na svoji drahou polovičku obdivně – stala se přeci matkou jeho dítěte, porodila mu ho. Nicméně i když svede dítě oba partnery na společnou „cestu“, není záruka, že po ní půjdou ruku v ruce. I když půjdou jedním směrem, můžou mlčet a nebo se koukat každý na jinou stranu. Ani zde není dítě zárukou, že vztah nabude nových rozměrů a kvalit. Může se stát, ale nic není zaručeno.
Existuje i varianta, že partnerka se pro miminko (ať pro záchranu vztahu či z jiných důvodů) rozhodne sama a pokud bere hormonální antikoncepci, tak ji bez partnerova vědomí vysadí (při použití bariérové antikoncepce by měla situaci o dost těžší) a pokud vše půjde dobře, může začít kupovat výbavičku. Partnerovi se pak bude snažit buď vysvětlit, že oni jsou právě ta jedna setina procenta těch, které antikoncepce neochránila, a nebo na něho přímo vybafne, že miminko chtěla a že si to zařídila. V takovém případě, pokud je vztah nahlodán, to může mít rychlý spád a je to poslední hřebíček do rakve jejich vztahu. Pokud partner uvěří, že oni jsou právě ti, kdo tvoří ten rozdíl účinnosti antikoncepce do 100%, vracíme se o krok zpět. Miminko partnery spojit nemusí, může krátkodobě a nebo se stane svorníkem, který dá impulz do dalšího společného spokojeného žití a po dvaceti letech budou oba vzpomínat na to, jak ten malý zázrak z bříška zabránil rozchodu.
Zajímavá je i situace z pohledu dítěte. Mělo by být „nástrojem“ k upevnění vztahu? Není to sobeckost nejhrubšího zrna? Miminko by se přeci v ideálním případě mělo narodit chtěné a z lásky, ne jako pokus o záchranu něčeho, na co nestačí jeho rodiče. Pak to totiž odnáší i ten malý človíček, pokud se jeho „mise“ záchrany nepodaří. Nebo je to jinak?
Napsal/a: Ing. Tomáš Balcar
