Zdravá sebeúcta roste z překonávání každodenních překážek

Pomáhat druhým lidem a přitom si umět udělat radost a odpočinout si, to nám k sobě možná úplně neladí. Podle psycholožky Ludmily Haňkové je ale právě zdravá rovnováha mezi povinnostmi a osobními potřebami prevencí únavy a vyhoření.

Jak by se dalo z psychologického hlediska definovat „štěstí“?

Psychologie spíše než o štěstí, což je trošku poetický pojem, mluví o pocitu osobní spokojenosti, spokojenosti se svým životem. A zkoumá, z čeho se ta životní spokojenost skládá. Patří sem sebeúcta, která je velmi důležitá a osobně ji považuji za klíčovou. Další důležitou věcí je spokojenost se zaměstnáním a smysluplná, zajímavá práce. Podle některých odborníků je právě smysluplná práce jádrem naší spokojenosti, ostatně práci se věnujeme značnou část svého života. Důležité jsou i dobré mezilidské vztahy, a to jak ty velmi blízké, manželské a partnerské; dokonce se podle výzkumů ukazuje, že lidé, kteří žijí v manželství nebo v partnerském vztahu, jsou šťastnější než ti, kteří partnera nemají. A pochopitelně sem patří přátelské vztahy. Lidé, kteří o sobě mluví jako o šťastných, uvádějí, že mají čtyři pět přátel. Je to samozřejmě průměrná hodnota.

Ale i tak to je zajímavé číslo. Setkávám se s představou, že čím více přátel, tím více štěstí.

Tady jde o hodně blízké přátele, takové, kterým můžeme zavolat i v noci a s nimiž můžeme mluvit o všem. Může jich být i víc, ale těžko jich bude dvacet.

Jaké další faktory souvisejí s pocitem spokojenosti?

Určitě možnost uplatnění a pocit svobody, například v souvislosti s politickým systémem. A taky prostředky k životu, což jsou nejen materiální záležitosti, ale třeba i prostor. Člověk nemusí být úplně bohatý, ale zase by neměl být úplně chudý, protože pak ty prostředky těžce shání, z čehož pramení neustálý stres. Důležitá je i smysluplnost. Pokud člověk zná smysl své činnosti nebo svého života, jednoduše ví „proč“, snese i každé „jak“ a může mít pocit seberealizace.

Náš pocit štěstí vychází z pozitivních emocí. Lidé, kteří svůj život hodnotí jako šťastný, říkají, že se umějí radovat, jsou lépe naladěni. A to už je jejich osobnostní charakteristikou a psychickými vlastnostmi. Z posledních výzkumů také plyne, že pocit štěstí je až z poloviny ovlivněn dědičností.

Takže se buď narodíme, nebo nenarodíme šťastní?

Ano. Tyhle výzkumy se zaměřují na jednovaječná dvojčata, která byla z nějakého důvodu rozdělena. A některá rozdělená dvojčata se bez ohledu na životní podmínky cítí stejně šťastně.

A pod tím vším zřejmě jsou vlastnosti nervových soustav. Psychologové se zabývají například úzkostmi nebo depresemi, které lidem brání cítit spokojenost. Úzkostný člověk se zabývá více těmi negativními stránkami života, neustále je znepokojen. Tihle lidé jsou taky citlivější na negativní události, spíše než pozitivní vnímají ty neblahé věci, jsou ustaraní. Ovšem je možné naučit se vnímat ty světlejší stránky života, na tom v terapii často pracujeme.

Kdy jsme a kdy naopak nejsme šťastní?

To je jednoduché. Šťastně se cítíme, když prožíváme pozitivní emoce. Záleží na tom, jaké události nám ty pozitivní emoce vyvolají. Lidé si často myslí, že nějaký velký úspěch jim navodí i intenzivní pocit štěstí. Ale není to tak, máme svůj emoční „strop“ a navíc náš mozek není schopen vyrábět pocity štěstí trvale, takže jde o krátkodobé pocity.

Výhodu mají lidé, kteří se dokážou radovat z jednoduchých, malých věcí. A když mluví o svém životě a o hezkých věcech, které zažili, nevzpomínají na triumfy, výhry nebo koupě drahého auta, ale na běžné radosti, které třeba cítí, když dají dítě spát a užívají si klidného večera.

Ale když prožijeme něco špatného, něco nebo někoho ztratíme, cítíme se nešťastní. A teď je otázka, jestli jde o to, že „jen“ není šťastný, nebo zda prožívá negativní emoci. Když se děje něco, co opravdu musíme nějak řešit a co je opravdu zlé, cítíme se ustaraní a také nešťastní.

Závisí náš pocit štěstí na vnějších okolnostech?

Ano i ne. Když se člověk narodí třeba ve velmi chudých poměrech, dennodenně shání obživu pro sebe a pro svou rodinu, tak těžko bude pořád bezstarostný a cítit se šťastně. Stejně jako když ztratí blízkého člověka, případně prožije nucenou emigraci, válku… Nicméně víme, že lidé, kteří jsou dlouhodobě a někdy i trvale nemocní, dokážou žít často šťastnější život než lidé zdraví. Dokážou najít smysl svého života. Stejně tak bohatství není zárukou šťastného života, dokonce někdy spíše naopak – bohatý člověk, který se musí věnovat svému majetku, si ho nemusí vůbec užít. Podle průzkumů je na tom v otázce životní spokojenosti nejlépe střední vrstva. Zajímavým faktorem je překonávání životních překážek, které je únavné a nepříjemné, zvláště když trvá delší dobu. Člověk si přeje, aby nebyly. Ale když je překonáme, někdy nastoupí pocit plnějšího života. A nakonec můžeme zjistit, že jsme žili šťastněji, než kdyby ty překážky nepřišly.

Určitě nejdůležitější je pocit vlastní hodnoty. Když má nemocný člověk pocit vlastní hodnoty a dokáže být nějak prospěšný ostatním bez toho, že by měl na sebe přehnané nároky, a považuje se za dobrého člověka, dokáže být šťastný.

Napsal/a: Mgr. Marie Těthalová