Modrá, žlutá, zelená…

Ve výchově dětí se snažíme docílit toho, aby se náš potomek choval kladně ke svému okolí, ke zvířatům, k přírodě. A není tím myšlena rozhodně jen ochrana určitých vzácných druhů, ale základem by měl být vztah dítěte jako takový ke svému prostředí. Tedy výchova, kdy si dítě uvědomuje, že i vlastním působením může ohrožovat nebo naopak chránit přírodu a v neposlední řadě i samo sebe.

Výchova k ochraně životního prostředí není rozhodně žádnou novinkou, děti se s ní již dlouho seznamují na základní škole. Ne že by naše rodina patřila k nějakým výrazným ekologickým nadšencům, nicméně určité věci „dodržujeme“ a snažíme se tak vést odmalička i našeho syna.

Začali jsme s touto výchovou, když byly synovi necelé dva roky. Nijak násilně, prostě viděl a učil se od nás. Střádáme plasty, sklo a papír hlavně v papírových taškách, např. z Ikey, ukládáme na balkón a vynášíme podle potřeby, přibližně 2x v týdnu. Vždycky jsem synovi vysvětlila, proč odnáším tyto prázdné věci do tašek – naučila jsem ho porozumět slovům jako je třídění odpadu a posléze i recyklace. Nezapomněla jsem ani na vysvětlení toho, proč se vlastně odpad třídí. Tedy že z novin a časopisů, které jsme už přečetli, se dá znovu vyrobit čistý papír, na který si pak může třeba malovat.

Co ho samozřejmě bavilo nejvíce, bylo samotné vyhazování odpadu do určených kontejnerů. Rozpoznat co do kterého kontejneru patří, nebylo zdaleka tak těžké, jak jsem si původně myslela. Jediným „problémem“ je, že každý kelímek či noviny chce vyhazovat sám, což samozřejmě obnáší moje neustálé shýbání se. Nejprve mu vyndat z tašky dva až tři kousky odpadků, dát mu je ruky, pak ho zvednout, držet a čekat až je vyhodí. Postavit na zem a znovu. Tím si nechci stěžovat, naopak jsem ráda, že ví, jak a proč se recykluje a k čemu je to vlastně dobré. Jen ty záda, kdyby netrpěly… Občas si říkám, že by někdo mohl vymyslet totožné kontejnery, ale v provedení pro malé děti…

Proč to vlastně píšu? Dost mě mrzí, když – a je to poměrně často – vidím na ulici děti, a nejen je, ale i jejich rodiče, jak v klidu odhodí vedle sebe nebo pod sebe papírek, pod lavičku dopitou plastovou láhev apod. A pak se podívám na svého syna, který je ochotný bez mrknutí oka žmoulat v ruce malý kousíček papírku celou cestu a čekat, až se objeví na chodníku koš na odpadky, kam ho vyhodí. Nemusím mu nyní, v jeho 3,5 letech ani toto opakovat, už jedná skutečně sám, naprosto automaticky a bez přemýšlení – ví, že papírek prostě patří do modré popelnice, popřípadě do odpadkového koše, rozhodně ne ale na zem.

Možná si někteří řekněte, že to třeba trochu přeháním, ale ono stačí, když jdu se synem okolo dětského hřiště, které se nachází nedaleko od našeho domu. Nejen samotné hřiště, ale i jeho okolí připomíná místo odpočinkového místa pro rodiče a děti spíš smetiště – pod lavičkami se válí kupa plastových lahví, nespočet papírků a cigaretových nedopalků. Přitom na hřišti jsou dva odpadkové koše a necelých dvacet metrů od hřiště jsou kontejnery na recyklaci.

Domnívám se, že vše je v rukou samotných rodičů. Jak se oni sami budou chovat ke svému okolí v tomto smyslu, tak to uvidí jejich děti a tak se také budou chovat. Nechávat všechno na učitelích ve škole, aby oni vysvětlili, je trochu málo a bez příkladu v rodině to fungovat prostě nebude. Nikdo přece nechce, aby se celá rodina sebrala a šla demonstrovat v rámci nějakých ekologických aktivit. Stačí podle mě tak strašně málo… Nebo je to moc?

Například jsem se dočetla, že v Praze se ročně najde až deset tisíc tun odpadků, které se ale neocitly uvnitř košů, nýbrž právě jen tak někde na zemi pohozené. A pro srovnání bylo uvedeno, že se toto množství rovná zaplněnému Mariánskému náměstí až do výšky třiceti metrů. To bychom se tedy my Pražané spíš měli víc stydět…

Dobrou věcí třeba také je, vzít dítě tam, kde se odpady svážejí, samozřejmě pokud je ta možnost. U nás se pořádá každý rok den otevřených dveří s Pražskými službami a naposledy jsme tam byli tedy i my. Kromě toho, že syn viděl téměř vše, nebo alespoň to nejzajímavější okolo recyklace a nejen papíru, skla a plastů, mohl se podívat například na to, jak se rozebírá televize či počítačový monitor, jak se jednotlivé kousky třídí a zpracovávají apod. A protože jako správný kluk miluje popelářská auta, mohl se při této návštěvě pokochat pohledem na ně nejen zvenku, ale i zevnitř. Kromě toho viděl, jak takové auto pracuje, kam se odpadky z popelnic sypou atd. Osobně jsem celou návštěvu na tomto dni považovala nejen za zábavu, ale syn měl možnost vidět také tu práci, která se za vším skrývá – samozřejmě tedy z jeho pohledu, pohledu malého kluka.

Jak jsem řekla na začátku, domnívám se, že vše začíná doma, v rodině. Dítě si osvojuje příklady a jimi se pak řídí. A tak si alespoň já sama a vůbec za naši rodinu, můžu v klidu a s čistým svědomím říci, že po této stránce svého syna vychovávám s kladným vztahem k životnímu prostředí. Předpokládám, že syn si tato „pravidla“ převezme a bude se jimi řídit v jeho dalším životě. Jistě ale není od věci nepolevovat a stále vysvětlovat a vysvětlovat. Protože opakování je matkou moudrosti a to platí podle mě i v tomto druhu výchovy.

Napsal/a: Ivča a Domča