Jak se chováme on-line?

Internet se stal v posledních letech neodmyslitelnou součástí života mnoha lidí. Zároveň se stal i předmětem zájmu řady psychologických výzkumů, které zjišťovaly, jak se lidé na internetu chovají…

Tak, jak se internet stával čím dál tím běžnější součástí každodenního života, začal také přitahovat pozornost psychologů. První výzkumy se týkaly komunikace zprostředkované počítačem, která na síti začala fungovat jako jedna z prvních služeb. Pozornost byla tehdy upřena zejména na vliv e-mailové komunikace na pracovní výkonnost a její dopad na vnitřní organizaci firem či jiných institucí. Tyto prvotní výzkumy z Carnegie-Mellon Univerzity v Pitsburghu z osmdesátých let již poukázaly na to, že nemožnost sluchové a zrakové zpětné vazby, tedy nemožnost získávat nonverbální informace, významně zeslabuje sociální vliv na komunikujícího. Původce zprávy je většinou výrazně soustředěnější na sebe a své ego než na obecenstvo, kterému je e-mail určen. Určitá anonymita média podněcuje neinhibované jednání a je také příčinou toho, že lidé mají tendence chovat se častěji méně zodpovědně v e-mailové komunikaci, než je tomu v komunikaci tváří v tvář.

Kognitivní stereotypy – věk a pohlaví na internetu

Jak se vlastně orientujeme v prostředí internetu, chceme-li například navázat kontakt s nějakou neznámou osobou nebo nezávazně „chatovat“ (z angl. chat – povídat si, klábosit; výraz internetové hantýrky pro synchronní komunikaci on-line), když nám chybí tak důležité nonverbální informace? Jako lidé jsme zvyklí – a naše kognitivní funkce tomu napomáhají – používat kategorie a stereotypy v hodnocení lidí, nehledě na samotné chování posuzované osoby. Vybíráme si tu nejrychlejší cestu, kterou můžeme dospět k dojmu, i když třeba vede k špatným poznatkům a chybám. Často se rozhodujeme unáhleně podle podobnosti posuzované osoby s určitou sociální skupinou, které jsme již přisoudili určité vlastnosti.

Věk a pohlaví jsou kategorie, které přicházejí na řadu jako jedny z prvních. Pohlaví je na internetu možno přece jen lépe dešifrovat (samozřejmě za předpokladu, že protějšek zrovna neexperimentuje se svou identitou), neboť uživatelé obvykle volí své přezdívky, v internetové hantýrce „nicky“, v rodu svého pohlaví. S věkem je to již poněkud složitější. V profesionálních diskusních skupinách na věk s velkou pravděpodobností dotázáni nebudete, ale v „zábavních“ sociálních prostředích je tlak na to, abyste odhalili svůj věk a pohlaví, velký. Chcete-li si například popovídat v některé mezinárodní chatovací místnosti na IRC (Internet Relay Chat), jeden z prvních dotazů, se kterými se setkáte, může vypadat takto: „a-s-l?“ Je to zkratka pro „age, sex, location“, tedy věk, pohlaví a místo. Vypadá to, jako bychom byli v sociální interakci téměř paralyzováni, dokud neznáme dvě jmenované základní charakteristiky.

Zvlášť zřetelně je to možné ukázat na příkladě z prostředí internetové hry MUD, což je zkratka anglického „Multi-User-Dungeon“. MUD je tedy obdoba hry „Dračí doupě“ s tím rozdílem, že je možno zapojit se kdykoli a všude, kde je připojení k internetové síti. V této hře existuje nezřídka také možnost zapsat se do hry jako „neutrální pohlaví“. Hráči, kteří se pro tuto kategorii rozhodnou, jsou pak dotazováni až dvakrát častěji na své skutečné pohlaví a poté také „přezkušováni“, zda jsou skutečně tím, co říkají.

Záměna pohlaví (gender-swapping)

Výměna pohlaví, téma objevující se v literatuře jako „gender-swapping“, je v synchronních prostředích a MUD velmi častým jevem. Podle jedné ze studií je například na určitém japonském MUD přihlášeno 1,5 milionu uživatelů. Mezi registrovanými členy připadá na 4 skutečné muže 1 skutečná žena. Ve hře je však poměr mužských a ženských postav 3:1. Jinými slovy, tisíce hráčů využívají možnosti „výměny pohlaví“. Záměna pohlaví může být způsobena nejen touhou experimentovat, ale zejména v prostředích, jako je MUD, snahou profitovat z ženské role. Jak mnozí hráči popisují, vydávat se za postavu ženského pohlaví přináší mnohé výhody. Ostatní hráči jsou ženské postavě především více ochotni poradit nebo pomoci a jejich postoj je obecně vstřícnější. Na druhou stranu si ale také někteří „převlečení muži“ stěžují, že bývají nezřídka sexuálně obtěžováni.

Jazyk na internetu

Jazyk a vyjadřovací prostředky hrají na internetu podstatnou roli, zejména kvůli nedostatku nonverbálních informací. Záměrně zde neužívám slovo nepřítomnost, poněvadž uživatelé v průběhu let vyvinuli celou řadu možností, jak doprovodné emoce nebo gesta vyjádřit. Nepatří sem pouze všeobecně známé „smajlíky“, tedy značky pro veselý nebo smutný obličej :-), 🙁 (značky je nutné nahlížet jako otočené o 90°). Součástí jsou i zdvojené samohlásky, důraz vyjádřený velkými písmeny, vykřičníky, ale také soubor nejrůznějších zkratek, většinou převzatých z angličtiny, jako například LOL (Laughing out loudly = směji se nahlas), či ROFL (Rolling on the floor laughing = svíjím se smíchy na zemi).

Můžeme tedy říci, že internetová subkultura vytváří svůj vlastní slang, ale zároveň každá z jejích specifických podskupin vyvinula svou osobitou hantýrku, jako je tomu například u hráčů MUD. Tento unikátní žargon dává členům skupiny pocit sounáležitosti s ostatními členy a zároveň tak odlišuje skupinu od skupin jiných. Učení se tomuto specifickému jazyku je v podstatě jakousi socializací. Kdo je znalý jazyka, je i součástí skupiny. Skupinový slovník, zvláště ten, který obsahuje technické výrazivo, je zároveň ale i velmi praktickou záležitostí, neboť umožňuje rychlou orientaci v problému. U chatu nejsou tyto charakteristiky tak výrazné jako u MUD, jehož slang je díky angličtině, kterou používá, pro nezúčastněného téměř nesrozumitelný.

Identita on-line

Jednou z nejzajímavějších skutečností na internetu je možnost prezentovat sebe sama nejrozličnějším způsobem. Můžete pozměnit pravdu pouze nepatrně, nebo experimentovat a neklást hranice fantazii, změnit svůj věk, historii, osobnost, zjev a dokonce i pohlaví. Uživatelské jméno, které si zvolíte, podrobnosti, které o sobě prozradíte, i informace, které zveřejníte například na své osobní stránce, jsou všechno důležité aspekty vaší stávající „kyberidentity“.

Většina osob, které změní své charakteristiky na internetu, a to včetně věku nebo pohlaví, se přesto necítí být lháři. Většinou je takovýto akt pociťován spíše jako experimentování či druh výzkumné činnosti. Je to hra s vlastní identitou, jakási snaha vyzkoušet si „cizí kůži“ a to, jak na takovou osobu budou druzí reagovat.

Na internetu můžeme experimentovat s tím, s čím bychom v reálném životě nikdy nemohli. Důležitý rozdíl od experimentování ve skutečném světě jsou však následky a důsledky našich činů. Pokud experimentujeme s novou identitou na internetu, můžeme se ve chvíli, kdy se nám události vymkly z rukou, jednoduše odpojit. Mnoho uživatelů zmizí, jsou-li unaveni ze hry, nebo když vzbudí podezření.

Někteří odborníci se domnívají, že on-line komunity dovolují svým členům uniknout, nebo jim alespoň poskytují pocit uniknutí z omezujícího vlivu naší společnosti. Ego je ve virtuálním světě osvobozeno od hranic skutečnosti, což otvírá možnosti pro exploraci a objevování. Tato skutečnost je sice většinou oslavována, ovšem na druhou stranu může bezbřehé experimentování vyústit v podvod a zradu, což důkladně ilustruje příběh popsaný v knize Turkleové „Life on the Screen“ (Život na obrazovce). Zde se můžeme dovědět o případu známém v USA, kdy se psychiatr v dobrém úmyslu pomoci, totiž ve snaze poskytnout jiným ženám podporu a útěchu, vydával na internetu za postiženou ženu. Získal pod touto identitou značnou oblibu a důvěru několika „kamarádek“. Situace se však vyhrotila ve chvíli, kdy jej některá z nich chtěla osobně navštívit. Tuto krizi se snažil nejprve vyřešit tím, že svou postavu nechá zemřít, neprozřetelně však udal, že leží v nemocnici, kde byl zaměstnán. Tak také došlo k jeho odhalení a velkému skandálu.

To je stinná stránka experimentování s identitou na internetu. Uživatel cítí, že nemůže věřit nikomu a ničemu, vše, co je on-line, může být lež, nikdo nikomu neřekne, kým ve skutečnosti je.

Ztráta zábran na internetu

Termín disinhibice na internetu, často označovaná jako „flaming“, tedy zhruba něco jako „ohnivost, vášnivost“, zahrnuje celou škálu chování od nezdvořilosti nebo hrubosti až po vyjadřování niterných osobních pocitů jiné osobě užívající právě internetovou síť. Disinhibici bychom mohli shrnout jako chování, které je méně inhibované než srovnatelné chování ve skutečném životě.

Někteří odborníci poukazují na to, že na internetu neplatí normální omezení a pravidla běžné konverzace. Osoby užívající počítač ke komunikaci překračují konvenční hranice mezi domovem a profesionálním životem, míchají pracovní a osobní komunikaci a užívají jazyka obou z nich naprosto libovolně.

Vědci zkoumající internet se shodují na tom, že komunikace je zde skutečně volnější a svobodnější. Internet umožňuje vytvoření nových, intimních přátelství právě díky svým disinhibičním vlastnostem. Je to místo, kde lidé často nakonec odhalí sebe sama mnohem více, než by tomu bylo bez obrazovky a pseudonymů, a tak se při anonymním chatování často hned při prvním kontaktu můžeme dovědět věci, které nám blízcí přátelé byli ochotni prozradit až za několik let vztahu.

Disinhibice se neprojevuje samozřejmě jen v přímé komunikaci přes internet, ale její formy najdeme i ve světě WWW. Například v jedné z amerických studií byli účastníci výzkumu méně úzkostní a otevřenější, když vyplňovali dotazník umístěný na WWW, než při vyplňování formou tužka-papír. Zajímavé ale je, že efekt nebyl setřen, ani když účastníci nevyplňovali dotazník anonymně.

Další skutečnost, která ukazuje na disinhibici ve světě WWW, jsou osobní webové stránky, které často obsahují osobní a za běžných okolností často ochraňované informace, jako je věk, životopis nebo rodinné údaje.

Možné výhody a využití disinhibice na internetu

Disinhibované chování na internetu se tedy neprojevuje pouze negativně, ve formě nezdvořilostí či hrubostí. Vede také k větší otevřenosti a sdílnosti. Právě tohoto efektu by bylo možno využít v několika oblastech.

Především je to oblast informací o zdraví. Mnoho lidí nemá odvahu se na určité věci týkající se zdraví informovat. Například je poměrně náročné jít do lidmi naplněné ordinace a vzít si leták informující o AIDS nebo alkoholismu. Dá se tedy předpokládat, že informace týkající se zdraví by mohly na internetu najít své uplatnění. Statistiky vypovídají, že typickými uživateli internetu jsou ještě stále mladí muži, tedy skupina, která se nejvíce vyhýbá zdravotním organizacím.

Další oblastí je vzdělávání. V USA už jsou například doklady o tom, že studenti jsou mnohem aktivnější v dotazování a konzultacích se svými tutory, mohou-li používat e-mail nebo systém elektronických konferencí.

Nakonec bychom ještě mohli zmínit oblast výzkumu. Internet může poskytnout upřímnější a otevřenější výpovědi probandů, než jakkoli jinak prováděný výzkum a dále je to také nové pole pro získávání subjektů ke zkoumání.

Napsal/a: Barbora Burianová