Jak jsou na tom rodiče?

Bezesné noci, potíže v práci, finanční problémy, domácnost na krku a k tomu ještě protivná tchyně… napětí se ponenáhlu zvyšuje, dokud nedospěje k bodu, kdy ho nedokážeme snést.
Děti máme po ruce, a protože jednání s nimi je náročné, odnesou naše starosti a špatnou náladu jako první…

Každé dítě vyžaduje od rodičů obrovskou dávku energie a tím spíše to platí o dětech, které jsou velmi živé nebo zvláště náročné.
Sami jsme určitě zaznamenali, jak je těžké věnovat se dětem, když jsme unavení, vyčerpaní nebo zklamaní. Máme pocit, že jsou divočejší než kdykoli jindy, a každá maličkost nás vyvede z míry.
Naším hlavním cílem tedy je, abychom se naučili, jak si zachovat dostatečnou zásobu sil. Podívejme se, co pro sebe můžeme udělat v praxi.

Nezapomínejme čerpat nové síly

Velmi často při prvních příznacích nemoci raději spolkneme několik léků, než bychom hledali její příčinu a odstranili ji.
Naše potíže většinou nezpůsobuje jediná příčina. Prostě si jen potřebujeme odpočinout, vypnout nebo se nějak rozptýlit. Naučme se tedy říkat ne, zastavit se, udělat si během dne třeba jen krátkou pauzu, při níž budeme odpočívat v naprostém klidu.

Zjednodušme si život

Jestliže cítíme, že nám každou chvíli vytečou nervy a práh snášenlivosti bude záhy překročen, udělejme si chvilku času a sepišme si žebříček priorit.
Seřaďme všechno, co musíme udělat během dne a během současného týdne. A pak nelítostně škrtejme vše, co není nezbytně nutné.

„Po svatbě jsem byla tak šťastná, že mám svou domácnost, a chtěla jsem ji stále udržovat v naprosto dokonalém pořádku. Byla jsem hrdá, že se u nás nikdy nejedí polévky ze sáčku nebo zelenina z konzervy. Ale pak jsem byla tak vyčerpaná, že jsem jednoho dne z rozčilení začala třást naší malou Evičkou, aby přestala plakat. Tehdy jsem si uvědomila, co je pro mě důležitější. Nejde o to, abych měla domácnost jako zrcadlo, ale abych si užívala dětí, muže a života vůbec. A tak jsem se přestala pachtit s věcmi, které nebyly nezbytné. Hned jsem měla na sebe i na rodinu více času.“

(Renata, Evina maminka)

Najděme si čas na to, co máme rádi

Řada z nás dokonce zapomněla, co znamená užít si volné odpoledne.
Máme na sebe jen málo času, protože musíme být neustále k dispozici. Naší nejčastější odpovědí je: „Já to zařídím,“ a naší nejčastější myšlenkou: „Když chci, tak to dokážu.“ Toužíme být dokonalí a naše úsilí se nakonec obrátí proti nám.
Dítě nastydlo? Neměli jsme s ním chodit na hřiště v takové zimě. Pláče? Asi se mu dost nevěnujeme.
Kdy jsme naposledy „vypnuli“? Kdy jsme se naposledy v klidu podívali na film, zapovídali se s přáteli, sledovali vrabce hopsající po trávníku před domem, aniž bychom museli myslet na nějakou povinnost? Nemáme čas ani prostor na odpočinek a dobití sil.
A přitom bychom pauzu potřebovali i pro dobro svých dětí. Při výchově je třeba o dítě pečovat a také na ně „myslet“, jak říkají psychologové. Jde o důvěrnou výměnu citů, pro niž je důležité cítit se dobře ve své kůži.

Právě proto musíme začít od sebe, vyčlenit si trochu času, třeba hodinu denně nebo dvě odpoledne za týden a poprosit někoho z příbuzenstva, tchyni, tetičku nebo zavolat paní na hlídání, abychom mohli jít na schůzku se svým vlastním já.
Zpočátku možná nebudeme vědět, co si se získaným časem počít, a budeme si třeba připadat směšně.
Ale den za dnem budeme ve své malé oáze nacházet radost z obyčejných věcí, potěšení z toho, že něco uděláme jen proto, že na to máme chuť.
A právě tehdy, až najdeme své zapomenuté rozkoše, se na své děti začneme dívat jinýma očima.

Napsal/a: Nessia Laniado