Atlasův syndrom

Soubor příznaků tohoto syndromu není specialitou ve vztahu matky a syna. Jde o přesvědčení některých osob (často, byť ne výlučně starostlivých maminek), že musí zvládnout všechny problémy blízkých lidí široko daleko…

Atlas byl obr nesoucí podle dávné báje na ramenou nebeskou klenbu. Nevěřil Perseovi, že tento hrdina zabil obludu Medusu. Bojovník mu její useknutou hlavu ukázal. Byla tak hrozná, že obr zkameněl. Možná tu svoji roli sehrál i jeho trapný pocit – „Perseus, takový hrdina, a já mu nevěřil“. Změnil se tedy v kamennou horu, která podepírá na věky nebe.

Soubor příznaků tohoto syndromu není specialitou ve vztahu matky a syna. Jde o přesvědčení některých osob (často, byť ne výlučně starostlivých maminek), že musí zvládnout všechny problémy blízkých lidí široko daleko. Své vlastní potřeby a přání přitom považují za něco nepodstatného. Samy jsou až na posledním místě. To nemá na jejich psychickou rovnováhu právě nejlepší vliv. Navíc problémy, které nezavinily, vnímají osobně. Z toho pak vyplývají pocity viny a nadměrné zodpovědnosti.

Zůstaneme-li ve sféře vymezené tématem této knihy, setkal jsem se v praxi opakovaně s matkami, které ze svého nízkého důchodu dlouhodobě platily za průměrně vydělávajícího syna výživné na jeho děti. Znám paní, která za syna, nelegálně, leč lukrativně pracujícího v USA, hradí výživné i několik půjček. Setkal jsem se s matkou, která poskytovala synovi finanční podporu nejen po dobu jeho vysokoškolských studií, ale i následujících třicet let. Hoch, posléze ovšem muž středního věku, byl řádně zaměstnán na místě s odpovídající kvalifikací. Pravda, bylo to v oboru, kde ani vysokoškoláci nemají mimořádně vysoké platy, nicméně pokud sám o sobě prohlašoval, že je „sociálka“, šlo o značnou nadsázku. Nejedna matka poněkud manického či alespoň roztržitého rádoby podnikatele za dotyčného hradí sociální a zdravotní pojištění.

V dobách bývalého režimu se jako moralita občas v tisku objevovala zmínka o dětech přijíždějících „zkasírovat“ své staré rodiče do domova důchodců. V seriózním výzkumu uveřejněném v odborném časopise Praktický lékař pak bylo prokázáno, že drtivá většina návštěv nejbližších osob u lidí žijících v jednom z velkých domovů důchodců připadá na víkend následující těsně poté, co staroušci přijali svůj důchod. Zdaleka nejvíc návštěv se uskuteční o takovém víkendu v měsících červnu a listopadu. To je čas, kdy se zajišťují finanční rezervy na dovolenou a na Vánoce. Zeptal jsem se nedávno ředitelky jednoho ze stávajících domovů důchodců, zda se se společenským vývojem něco změnilo. „Vůbec nic,“ odpověděla lakonicky.

Výše zmínění takto utrácejí svoje peníze a je vskutku jen na nich, jak s nimi naloží. Problém spočívá v tom, že za své finanční oběti očekávají vděk. Toho se jim nedostává, a pak se tím trápí. Neuvědomují si, že syn, který něco podobného nejen dopustí, ale někdy i vyžaduje, vděčný není a nebude.

Napsal/a: PhDr. Tomáš Novák, Blanka Dvořáčková