Mé tuniské zážitky – návštěva hammamu

Rubrika: Z našich cest

1187680_aravanDougha, moje stejně stará kolegyně z práce z doby, kdy jsem žila a pracovala v Tunisku, mě jednou v zimě pozvala do městských lázní tzv. hammamu. Hrozně jsem se těšila. Když nastal ten den, jely jsme spolu hned po práci k nim domů, kde jsem měla nejdřív dostat večeři…

Vstupními dveřmi jsme vešly rovnou do obýváku, který byl uspořádán klasickým tuniským způsobem: uprostřed jedné stěny byla umístěna televize a kolem dalších stěn válendy, počet většinou odpovídal počtu členů rodiny. Z toho vyplývá i oblíbený způsob trávení večerů: pustit televizi a zaujmout polohy na válendách. Každý má svou, nikdo se nehádá. U Doughy měli válendy 3, přestože jich doma bylo 6. Myslela jsem, že je to tím, že jsou z chudších poměrů (což opravdu byli), ale pak se ukázalo, že ve stejném duchu je zařízen i chlapecký pokoj (Dougha měla 3 bratry), totiž televize a kolem ní 3 válendy. Jinak v jejich pokoji kromě jedné skříně nic nebylo. Zmínění 3 bratři trávili veškerý svůj volný čas poleháváním na gaučích a sledováním satelitních programů. (Satelit je v Tunisku naprosto běžná záležitost a když projíždíte nějakou chudší vesnicí, vidíte nedostavěné domy, místo silnic udupanou hlínu, ale na střechách les satelitů.) Pokud se jim něčeho zachtělo, volali na Doughu: „Přines mi kolu!… Přines mi pomeranč!…, Kde mám kalhoty?…“. Byla jsem v šoku, když jsem viděla ty 3 dospělé chlapy, jak se tam válí, a ptala se Doughy, proč jim probůh dělá služku, ale bylo mi vysvětleno, že bratři (obzvlášť ti starší) se prostě musí respektovat…

No nic, dostala jsem večeři v kuchyni jako dlaň se zajímavě řešenou digestoří: nad sporákem byla prostě díra do stropu. Dougha zavřela dveře, u stěny něco odháčkovala a sklopila prkno o šířce asi 40 cm, které sloužilo jako stůl. Na ten jsme společnými silami rozprostřely noviny, což byl v Tunisku všeobecně oblíbený, praktický ubrus. Pak sáhla někam za závěs, vytáhla 2 skládací židličky a mohlo se hodovat. Zasedla jsem k prknu, oždibovala dvě opražené tresky s citrónem, popíjela vodu z kohoutku a hleděla do zdi, potažmo do obličeje švábovi, který se zde producíroval. Po večeři jsme šly k Dougze do pokojíčku, kde byla (jako ostatně v celém domě) podlaha z udupané hlíny, jedna postel, jedna skříň a toaletní stoleček se zrcadlem. Dougha mě usadila na taburetku u toaletního stolku a s posvátnou tváří mi předvedla své zásnubní šperky. Poté jsme se odebraly do obývacího pokoje, kde mi byl na videu promítnut film z jejích zásnub. Trvalo to asi půl hodiny a děj spočíval v tom, že Dougha seděla na jakémsi provizorním trůnu, make-up měla tak silný, že ji to proměnilo téměř k nepoznání, na sobě ony zásnubní šperky a blahosklonně se usmívala na hosty, kteří seděli v plastových křeslech proti ní, v řadách jako v kině a popíjeli coca-colu.

Po promítnutí filmu jsem tak trochu čekala, jestli nebude nějaká třešnička na dortu v podobě skutečného živého snoubence schovaného ve skříni nebo tak něco, ale naštěstí již dozrál čas odebrat se do Hammamu, tak jsme vyrazily. Dougha, její maminka oblečená v tradičním bílém hábitu a já. Tou dobou jsem sice pobývala v Tunisku už víc než 4 měsíce, ale stále jsem ještě trpěla utkvělou představou, že Hammam bude něčím úžasně exotickým a romantickým. Nechtěla jsem si přiznat, že se jedná o velmi prozaickou společnou koupelnu a že jde o to, aby ze sebe člověk pořádně sedřel špínu lufou.
Vešly jsme do šatny, kde jsme se vysvlékly do spodních kalhotek, já jsem od maminky vyfasovala jednu lufu (z vlastní zahrádky), vzala jsem si mýdlo a šampón a šlo se na věc. Ve studené místnosti jsme se nezdržovaly, šly jsme rovnou do druhé – prostřední, kde už bylo teplo a vlhko. Tam jsme seděly na lavici a čekaly, až se nám začne pomalu napařovat kůže a roztahovat póry. Po nějaké době bylo rozhodnuto, že jsme dozrály a Dougha s maminkou mi pokynuly, že mám jít za nimi. Přišly jsme do horké místnosti plné páry, kde se už drhlo asi tak 15 žen. Z trubky tam tekla horká voda a každá z myjících se žen si tam nabírala do kyblíku. Když se uvolnil jeden kyblík, taky jsem si nabrala. Pak nastal zdlouhavý očistný proces: drhnout lufou, polít se horkou vodou z kyblíku, nabrat, drhnout, polít, nabrat, drhnout, polít. Drhla jsem se usilovně a už během tak 5 minut jsem se začala cítit jako prase při zvonkování, ale nikdo nejevil známky toho, že by se mytí mělo chýlit ke konci. Dougha i její maminka se navíc ještě nechaly sedřít od místní lazebnice, malé, asi tak stoleté Berberky . Některé ženy si taky během koupele plácaly na vlasy hennu, takže všude kolem tekla hnědá voda, do toho neustávající ženské brebentění, ta pára, hrozné vedro, sedřená kůže, začínala jsem mít pocit, že už bych ráda proces ukončila. To mi ale Dougha pokynula, že mám jít do jedné ze 3 kabinek, která se uvolnila a tam že se mám prý umýt :-). Za dřevěnými dveřmi bylo kameninové sedátko, u něj korýtko taky z kamene a ze zdi opět trubka, ze které tekla do korýtka jak jinak než horká voda. Umyla jsem si tady vlasy a intimní partie, které se ve společných prostorách neodhalují. Byla jsem za tohle soukromí moc ráda, protože jsem si nebyla zcela jistá, jestli by mě nenutily si i tyto části těla sedřít lufou. Pak jsem si ještě mýdlem umyla celé své nové růžovoučké tělo.

Vzhledem k tomu, že tohle byla finálová část mytí, mohly jsme potom konečně přejít zpátky do studené místnosti, kde jsme ještě chvíli seděly a odpočívaly. Potom jsme došly do šatny, kde jsme se oblékly do čistého oblečení, zakoupily od lazebnice limonádu a ještě se asi tak 10 minut povalovaly po rohožích, kterými byla celá šatna vyložena, popíjely jsme limonádu a chladly. Celé nám to zabralo asi tak hodinu a půl.

Na cestu domů mi Dougha zapůjčila jeden z jejích šátků, abych si mohla pořádně zabalit hlavu a já jsem si připadala jako nefalšovaná místní obyvatelka. Navíc všichni, kdo nás při cestě z hammamu potkali, nás zdravili heslem, které by se dalo přeložit asi jako „zdraví a čistotu najdeš v koupeli“ . Tu noc jsem byla donucena přespat u Doughy, protože by se asi jinak urazila, ale nejradši bych si byla zalezla do svojí postele a hned usnula. Takhle jsem musela ještě pomoct Doughze rozprostřít rohože a matrace na hlínu v jejich obýváku a povídat si. Dougha zuřivě z pod svojí pokrývky mačkala čudlíky na satelitním ovladači až konečně našla, co hledala. Nějaký německý kanál s erotickými filmy z 80. let. Zrovna šel nějaký díl puberťáky mé generace oblíbených „kožených kalhot“. Dougha nadšeně sledovala copatou Gertrudu, které lezly prsa z živůtku, kterak jí Hans v kožených kalhotách nahání kolem stromu a když došlo na nějakou lechtivější scénku, jakoby si laškovně zakrývala oči peřinou a nahlas se chichotala. Tou dobou nám oběma bylo 25 let a já si uvědomila, že Gertrudiných radovánek se jí dostane až teprve za 2 roky, na kdy byla naplánovaná svatba.

Noc byla narušena pouze dvěma událostmi: potřebovala jsem na záchod, na který se chodilo přes dvorek. Dvorek sousedil s chodníkem na ulici a byl od něj oddělen jen asi metrovým betonovým plůtkem, takže když jsem se v noční košili klátila v noci přes dvůr, pokřikovali na mě nějací místní mladíci, kteří šli paralelně se mnou po chodníku a potom taky nějací dva z auta, které projíždělo. Druhým narušením byl odchod jednoho z bratrů do práce. Jako rybář totiž odcházel z domu ve 3 ráno. Já si jeho odchod přesně nepamatuji, ale ve snu se mi zdálo, že do práce odchází Dougha a nechává mě tam. Prý jsem se vztyčila na posteli (tedy na matraci) a vykřikla na bratra: „Ty už odcházíš? Počkej na mě, půjdu s tebou, nenechávej mě tady…!“ Myslím, že bratr byl u vytržení. Já bohužel nevím, jak se tvářil, protože takovéto proslovy provozuji ze spaní a podrobnosti znám jen z vyprávění, ale každopádně na moře vyjel beze mě.

Hammam byla pro mě sice velmi únavná, zato ale úžasně očistná a povznášející událost a tak jsem ho začala navštěvovat pravidelně. Jen s Doughou jsem se domluvila, že budu přece jen trávit noci raději doma. Zřejmě vzhledem k tomu nátlaku, který jsem u nich vyvíjela na jejího bratra, mě Dougha ani nepřemlouvala a tak už jsem potom v noci vždycky pochodovala na záchod jen přes svou vlastní chodbu :-).

Napsal/a: Tamina

Toto taky stojí za přečtení!

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Jak vybrat ty pravé plenky pro novorozené miminko?

Očekávání miminka sebou nese spoustu radosti, ale také rozhodování a nákupů. Jednou z věcí, bez kterých se určitě neobejdete,

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (16 vyjádření)

  • Tak jsem se dostala k tomuto článečku..krásně se to čte..asi bych si dala nášup:-))) klidně i na pokračování. K

  • Děkuji Tamino. Budu se těšit na další zážitky. Časem možná přidám nějaké svoje (zatím z jiné země, ale později také z Tuniska…)
    Chybu vážně neřeš. Já když píšu tužkou na papír, tak chyby nedělám, ale stačí psát na klávesnici počítače nebo mobilu a nestačím zírat, co jsem schopná napsat za strašné hrubky 🙁

  • Jé, Pamino, nechceš mi o tom napsat něco víc? Kde přesně a jak ses tam dostala, co jsi tam dělala a tak??? Moc mě to zajímá…. Já jsem svého času pobývala v jednom bytečku na Porte d´Orléans…… A cos dělala za práci???? Napiš mi, jestli chceš třeba do OV nebo na mail: tamkolatorova zavináč seznam.cz . Jestli teda budeš mít někdy chvíli čas a chuť…. 🙂

    Dando, rodiče mého přítele byli dost civilizovaní a poevropštělí a proběhlo to úplně normálně, jako by to bylo tady v Čechách. Já jsem už chodila s mým přítelem asi půl roku, když jsem byla oficiálně pozvaná k nim domů a maminka naznačila, že už mě tak trochu zná, protože mě občas zahlédla v noci, když jsme chodili s přítelem k němu (měl v rámci jejich baráku svůj malý domeček – takovou garsonku). No, tím se prolomily ledy 🙂 Tatínek mě už taky vlastně znal, protože se znal s mým šéfem a občas za ním chodíval do firmy, kde mě vídal a něco se k němu doneslo…. Zkrátka, v tomhle případě žádná velká exotika :-)) Ale jinak mám exotických zážiků poměrně dost, tak já ještě něco snad sepíšu ….

    Holky, já jsem si našla o kousek výš v jedné reakci šílenou hrubku: ty dvě paní si ve sprše ty paty drhly samozřejmě, né drhli. Je mi trapně… A já si myslela, že bych takovou chybu v životě neudělala…… 🙂

  • Tamino, sestra v Paříži nežije, já jsem žila asi 4 roky na předměstí. Ona byla jen za mnou na návštěvě:-).

  • Ahoj Tamino, prosím, mohla bys napsat, jak probíhalo Tvoje seznámení s rodiči bývalého přítele v Tunisku? Mají nějaké Čechům neznámé zvyky? Moc by mě to zajímalo…Dík moc.

  • Holky, ono to zas tak odporný nebylo. Když jsem tady v Čechách chodila do sauny a 2 takový starší paní si tam vždycky ve sprchách drhli suchou kůži na patách škrabkou, bylo mi hůř :-))))
    Je pravda, že z představy, že budu spát u Doughy doma na tý udupaný hlíně a se šváby, mi bylo úzko, ale fakt se to nedalo odmítnout.. :-)) Švábů tam opravdu bylo strašně moc, ale ono jim strašně vyhovuje to vlhký a teplý podnebí (90% vlhkost vzduchu). A je to hrozně o zvyku. Když tam člověk žije a má tam přátele, dívá se na všechno jinak…. A třeba v domě mé jiné kamarádky bylo všude tak čisto, až oči přecházely, všude nablýskaná dlažba, úžasný koberce…., je to tam hodně o penězích…
    Ale když jsem to psala, naladila jsem si na internetu tuniský rádio, aby se mi dobře psalo a vzpomínalo a úplně mi to vehnalo slzy do očí, měla jsem to tam jako druhej domov…. ach jó….
    A Pamino, tvoje sestra žije v Paříži?????? A kde ?????

  • Taminko, super článek, pobavila jsem se (jak jinak, zvláště pasáž o bratrovi odjíždějícím na moře bez tebe se mi líbila :))) ) – ale jako některé ostatní, docela mě střepal odpor při představě, že bych něco podobného měla absolvovat. Jó, jiný kraj, jiný mrav, v těch končinách bych žít nedokázala… a taky posluhování dospělým chlapům by mi hóóódně vadilo…. :)))

  • Jé, Katie, koukám, že tady taky brouzdáš po nocích 🙂 Díky moc, něco ve svém deníku ještě mám, tak z toho ještě něco časem vyberu 🙂
    Jo a holky, je to skutečně jiný svět, natrvalo bych tam žít nechtěla, ale jak mně se po tý zemi stejská …… 🙂

  • Taminko, super článek, napíšeš pokračování, že jo?

  • Tamino, krásný článek. Moc tě obdivuji, že jsi dokázala žít sama v téhle zemi. Manžel žil několik let v Izraeli, cestoval dlouho po Egyptě a z jeho vyprávění bych tam být ženou rozhodně nechtěla.

  • Tamino, připomněla jsi mi můj prima zážitek z hammamu v Paříži:-). Šla jsem tam se svou sestrou, původně jsme hledaly nějakou esteticky ušlechtilou stavbu s modrobílými kachlíčky proslulou po celé Paříži. Nepodařilo se mi najít adresu a tak jsme přistály v jednom úplně lidovém hammamu. Atmosféra byla taky jediněčná, to „oloupání na prasátko“ náročné ale na konci báječné, vím, o čem píšeš. Taky nám naprostým cizinkám líčila, jak se jedna z dívek bude vdávat a samozřejmě nás pozvaly na nějaké klasicky sladké cukroví. Prostě jiný svět:-)))

  • Moc hezké, takovéhle vzpomínky jsou fajn, hlavně, když v tom nemusíš žít. Člověk u nás všechno bere jako samozřejmost, určitě sis začala svojí koupelny s nehliněnou podlahou považovat, viď? 😀

  • super, četla jsem to jedním dechem a jak píše babofka, někde jsem se taky s hnusem oklepala. ale je to určitě zkušenost k nezaplacení.

  • Tamino, článek je úžasný, ty to ani jinak neumíš… 🙂

    Jinak se přiznám, že jisté pasáže jsem četla se štítivým odporem… Jó, na dovolenou, to jo, ale pak honem domů, do Podolí, do lékárny…:-) zkrátka do civilizace s normální koupelnou… Přiznám se, že po dovolené v Egyptě (úžasné a nezapomenutelné!) a v 5 hvězdičk. hotelu jsem se stejně šíleně těšila domů do své koupelny… 🙂

    A taky jsem si uvědomila, že mi před pár měsíci kdosi říkal, že moje bývalá kolegyně se vdala, a teď si nejsem jistá, jestli do Egypta nebo Tunisu. Asi spíš ten Tunis. No, žít tam natrvalo, asi bych tam chcípla… 🙂

  • Pomněnka

    Tamino, moc se mi tohle tvoje cizokrajné psaní líbí, jednu dobu jsem hodně vážně přemýšlela o tom jít někam dělat delegátku, ale pak z toho sešlo, vynořil se manža a začlo to vypadat vážně, tak máme Tomíka.
    Na dovolené jsme nebyli 4 roky, tak si aspoň zavzpomínám na tu poslední, Tunoskou…

  • Tamino,super článeček!Ani jsem nevnímala,že na mě mluvil syn už opravdu rozčílenej,že už je teda opravdu vykakanej:-))jak jsem jsem se pěkně začetla:-)Doufám,že zase někde napíšeš nějaký další Tuniský zážitek!Moc se přimlouvám:-)

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist