Stromeček

Bylo nebylo. Vlastně bylo a možná někde ještě stojí vánoční stromeček. Krásně nazdobený se svítícím řetězem s baňkami a s hvězdou na své špičce. Krásný vánoční stromeček, který zdobí pokojíčky a lidská obydlí. Stromeček, který jedenkráte do roka vykouzlí údiv ve tvářích malých dětí a uspokojení pro ty velké…

A právě o tom kouzelném dni, o té kouzelné chvilce, kdy se pod stromečkem objeví spousta dárků, bude naše pohádka.

Už je tomu spoustu let, kdy byli vaši rodiče tak malí jako vy a kdy šli do lesní školky v rukou držíc malinký stromeček. Každé dítě tenkrát svůj stromeček zasadilo, pěkně zalilo a těšilo se, až jedou vyroste.
Když jste se vy, děti, narodily, byly stromečky už plné síly, pěkně rostlé a vysoké. Rostly si spolu se svými kamarády a pranic jim nevadil déšť, slunce ani mráz se sněhem.

Jednou k ránu přijeli lesní dělníci spolu se skupinkou dětí, no stejně velkých jako jste teď vy, a každému dítěti dali do rukou nový, malý stromeček, který si mělo zasadit, a protože těch nových stromečků bylo hodně a potřebovali spoustu slunce a vody, musely ty velké stromy těm malinkým, novým, udělat místo.

Jednou, bylo to také tak nějak před Vánocemi, šla malá Adélka s maminkou a tatínkem na vánoční trhy, zazpívat koledy a pokochat se krásou Vánoc. Někde vzadu, trošku mimo dění toho vánočního mumraje, stál člověk, oblečený v dlouhý kabát, na hlavě čepici ušatku a ruce schované v rukavicích. Adélka si jej všimla jako první a volala na maminku: „Mami, mami, podívej, ten pán má spoustu stromečků, také bych jeden takový chtěla, prosím…“ zaškemrala a upřela na maminku svá malá očka.

Maminka se usmála. A než bys řekl švec, usmíval se i ten pán v tom dlouhém kabátu a dokonce i tatínek, který jeden z těch stromečků držel v rukou. Adélka zamávala pánovi a tatínek pošeptal Adélce: „Když budeš hodná, říkal ten pán, tak ti stromeček splní přání a možná ti Ježíšek pod ten stromeček nadělí dárek, který si moc přeješ.“

Adélce zasvítily oči, tuze si přála tu tančící panenku, na kterou se onehdy dívala s maminkou v oddělení hraček. Dokonce si o ni napsala Ježíškovi, a tak byla celá nedočkavá. Dopis dávno z okenního parapetu zmizel a Adélka netrpělivě počítala dny, které ji dělí od návštěvy Ježíška a dárků.

Ještě toho ale bylo hodně. Musela být hodná a mamince pomáhat, nezlobit tatínka a uklízet pokojíček. Pomáhat mamince s cukrovím a úklidem domečku.
Všechno tak strašně letělo, když byla Adélka hodná a pomáhala, že si ani nevšimla, že do toho kouzelného dne chybí právě jedno vyspinkání.

Ten večer, co Adélka usnula, vzaly dvě silné ruce stromeček a postavily jej na podstavec. Druhé ruce, ty jemnější, jej nazdobily a přichystaly. Ráno na Adélku čekal kouzelný svítící stromeček, který čekal na svou chvíli. Čekal na to, až vyjde první hvězda večera, čekal na to, až bude v pokoji úplně sám, svítící do dálky čekal na všechny ty dárky, které pod něj budou vloženy, čekal na zacinkání zvonečku, hlásající, že Ježíšek už přišel a také čekal na ty radostné tváře a údiv Adélky.
A podle těch spokojených tváří u vás doma si myslím, že radost z Ježíška, dárků a stromečku neměla jen naše Adélka, ale všichni vy, kteří aspoň chvilku uvěřili na kouzlo Vánoc a na Ježíška.