Skřítkové na Leden.

V jedné Lednové krajině bydlí skřítkové do každého počasí. Vůbec jim nevadí, když mrzne až praští, navlečou si teplé ponožky, potom tlustý svetr a každý svoji teplou kombinézu se jménem na kapuci. Kolem krku teplou šálu a na nožky v teplých ponožkách si obují kožešinové boty. Vysoké až po kolínka. A co rukavice? Vždyť sníh a zima studí a zebe…

A to si říkáte skřítkové do každého počasí, když vás bude studit jen ta trocha sněhu, co máte před svojí chaloupkou? To není trocha, ale pořádný kopec, když jdeme vedle sebe, máme ten sníh až nad svoje hlavičky. Ale jinak nám v Lednové krajině vůbec nevadí. Jen ať si padá, jen ať si chumelí, jen ať si mrzne.

Kolik má ten náš měsíc vlastně dnů? Ptá se jeden z těch Lednových skřítků, nějak si nemůžu vzpomenout.

Tak víte co, povídá malá veverka Čiperka, od rána vás pozorujeme i s tátou veverčákem a dost se bavíme, vy jste asi ťululum. Proč se neposadíte do sněhu? A pak jak vyskočíte, tak si spočítáte ďolíčky. Hned budete vědět, kolik vás i dnů vlastně je. Ty jsi Čiperko fakt hlavička. Tak kluci, nástup, všichni se posadíme, trochu se v ďolíčku zavrtíme a jak si stoupneme, tak se spočítáme. Kluci, už všichni sedíte? Hele, ty tam na té šišce, ty jsi taky náš? Já? Ptá se ten ze šišky, já ani nevím. Snad jsem váš, snad nejsem váš, ale čí bych byl? Jasnačka, že jsem váš, já si z vás dělám tak trochu legraci. Vidět všechny Ledňáky, jak se vrtí ve sněhu, já vás kluci asi vyfotím a fotku pošlu do televize. Třeba pak něco vyhrajeme. Jo, abych nezapomněl, počítat ďolíčky už ani nemusíte. Stačí si vzít kalendář a každý hned ví, že Leden má třicet a jeden den. A přesně tolik je nás, Lednových skřítků.

Tak skřítkové vyskočí, každý z toho svého ďolíčku a že začalo zase chumelit a padaly velké chomáčky sněhu, tak se pustili do stavění. A co si postavili? Sněhuláky už né, těch mají taky třicet a jednoho. Já mám nápad, vykřikl ten nejmenší skřítek Lednové pondělí, dáme si každý svého sněhuláka do toho svého ďolíčku. A okolo uhňácáme sníh. Nápad se hned všem zalíbil. Vzali si své staré sáně rohačky, cestou pak naložili sněhuláky a naštěstí si každý poznal toho svého. Jejda, my teď vlastně máme takovou „sněhuláckou výstavu“.

A který sněhulák to dnes vyhrál?
Všichni ti Lednoví skřítci jsou tak napnutí, až dostali škytavku.
Zdravíčko, povídá šéf všech ročních skřítků, sám pan skřítek Rok. Každý sněhulák i jeho tvůrce dostal nějakou cenu, od lízátek až po sladké rampouchy. Tak si i vy, sněhuláci, ještě užívejte, za chvíli tu budou naši Únoráci a pak a pak a pak… Pak jaro. A kde bude sněhulákům konec? Jaro? Páni vy jste ale trdla, jaro ještě dlouho ne, až pak, někdy.

Ale sníh pořád padá, tak si naděláme sněhové pusinky, na každou posadíme mraženou borůvku a to si dáme. Z dalšího sněhu si postavíme třeba … iglú.

A celou vesnici ze sněhu.

Ale napřed si kluci trochu odpočineme, uááá, zívne jeden, uááá, zívne druhý a že je i zívání nakažlivé uááá, zívá všech třicet a jeden skřítek.
Každý se zavrtá ke svému sněhulákovi, zakryje se sněhovou peřinkou a než by veverka kousla do oříšku, tak všichni spali a spali, chrrr, chrrr, chrrrr… Ještě mají skoro celý měsíc, celý leden, pár dnů spát ve sněhu klidně můžou.
A jak skončil LEDEN, tak skončili v pohádce i LEDNOVÍ SKŘÍTCI…