To bylo tak. Byla jedna holčička, která vůbec nechtěla spinkat ve své krásné postýlce. Vždy, když jí tam maminka nebo tatínek položili, chvilku bylo ticho, a potom spustila řev.
A tak po mnohém přemlouvání holčičku nakonec vzali a dali jí k sobě do postele. Postýlka na to moc smutně koukala a nevěděla, jak by holčičku přesvědčila, aby jí měla stejně ráda, jako ona ji. A tak zkoušela všechno možné. Nové hračky nad postýlku, nové povlečení se zvířátky, dokonce přemluvila i plyšová zvířátka, aby s holčičkou byla v postýlce. A stále nic. Každý večer se vše opakovalo. Postýlka to už začala vzdávat a byla den ode dne smutnější a taková menší. Nakonec se rozhodla, že půjde k jiné holčičce. Až jí nakonec oslovila bílá plenka pověšená na ohrádce. „Víš ty co, počkej na večer a něco zkusíme,“ řekla plenka. Večer, když přišla maminka a chtěla holčičku dát rovnou do veliké postele, zaškemrala postýlka, aby to s ní ještě jednou, naposledy zkusily. A tak maminka vzala holčičku a dala jí do postýlky. Ta mávla na plenku, která se snesla holčičce na obličejíček a světe div se, holčička usnula spokojeným spánkem. Probudila se až ráno a byla vyspinkaná lépe jak u rodičů. Postýlka přestala být smutná, maminka s tatínkem ospalí a holčička měla vlastní postýlku.Napsal/a: Marrťas
