Byl horký letní den a vše nasvědčovalo tomu, že každým okamžikem začne pořádně pršet. Silný vítr si pohrával s listy starého dubu, který už netrpělivě čekal na první kapky. Těšil se až déšť zchladí jeho sluncem rozpálenou korunu. Miloval vzduch po dešti, který voní vodou a tak krásně se dýchá. Dokázal se těšit z maličkostí a z běžných věcí, protože byl sám. Stál uprostřed rozlehlého pole, byl tak vysoký a silný, ale byl sám. Záviděl ostatním stromům, které viděl v dálce jejich blízkost, jejich doteky větvemi při větru. Zoufale si přál společnost, ale nemohl s tím nic dělat a tak se s tím naučil žít.
Najednou za země vyrazil malý zelený lísteček a ozval se tenoulinký hlásek : „Haló, starý dube, co mám dělat? Zrovna jsem se narodil.“ Starý dub se podíval dolů a užasl, přímo vedle něj rostl nový život, jeho vlastní potomek – mladý dub. „Ale stromečku, nemusíš dělat nic, jen dýchej a pij, každým okamžikem budeš o něco větší a silnější“.
Starým dubem otřásla mohutná vlna radosti. Už není sám, má potomka a musí ho naučit tolik věcí. „Víš stromečku, jsem tu už dlouho, dlouhých sto let. Nebyl jsem pořád sám, byli jsme tu tři. Naproti mě stávala bříza a hned vedle ní osika. Bylo nám tu spolu hezky, pořád jsme se smáli. Často si sem chodívaly hrát děti z vedlejší vesnice. Když pak vyrostly, chodily sem večer po dvojicích a zažívaly tu své první lásky i zklamání. Vyslechl jsem spoustu příběhů, veselých i smutných. To už je ale moc let. Ta vesnice už neexistuje, vede místo ní nová dálnice a bříza s osikou překážely zemědělcům. Pole je prý důležitější než dva mladé stromy. Já jsem mohl zůstat jen díky svému stáří. Mám na kmeni cedulku, která mě chrání“.
Mladý dub pozorně poslouchal příběh svého otce a byl rád, že mu svým narozením způsobil takovou radost. Během jeho vyprávění přestalo pršet a krásný letní večer oživl zpěvem ptáků. „Slyšíš maličký? To jsou také moje děti. Hnízdí v mé koruně a vrací se sem rok co rok, generace za generací. Jednou to také poznáš. Teď ale spi, určitě jsi po svém prvním dni na světě unavený.“
Starý dub sklonil svou nejnižší větev a lehounce pohladil první malý lístek svého syna.
„Dobrou noc tati a ráno nashledanou.“
„Dobrou noc synku, už se těším na zítřek a na dalších sto let s Tebou“.
Napsal/a: Petuel
