Byla jedna malá školka, která byla jen tak pro tři paní učitelky a dvacet kluků a holčiček. Každý den tam všichni chodili pěkně s úsměvem, protože paní učitelky byly moc, moc hodné a děti skoro vůbec nezlobily.
Jednou ale přišel den, kdy začaly prázdniny i pro tuhle školku. A tak zůstala opuštěná a smutná. Děti si v ní nehrály a nebyl slyšet ani smích. Školka byla moc smutná. Koukala okny ven na ulici, jak tam chodili kluci a holčičky okolo, a nikdo dovnitř dveřmi neprošel. Trápila se, až si toho všiml i pan údržbář. Ten zjistil, že má školka smutně prověšené záclony v oknech a je tak nešťastná, že z toho celá zešedivěla. Proto se rozhodl, že jí pomůže. A tak vzal barvy a pozval paní uklizečku. Ta vzala kyblík s vodou a začali oba pracovat. A nevěřili byste, co se s tou školkou stalo! Celá se rozsvítila štěstím. V oknech najednou zářily bílé záclony a skla zdobily obrázky. A chodby se rozzářily jasnými barvičkami. Každá místnost pak byla jiná. Jídelna byla žlutá, místnost pro hraní byla barevná – modro žlutá, a „postýlkárna“ krásně světle modrá. Chodby byly zelené a v místech, kam děti dosáhly, byla namalovaná krásná zvířátka z lesa a ze dvorku. Když dílo dokončili, najednou se začaly do dveří vracet paní učitelky a hlavně kluci a děvčátka. Ty vám byli překvapení. A všichni si slibovali, že už svoji školku neopustí. A školka? No ta byla nějšťastnější ze všech. Vždyť si v ní zase hrály děti a byl slyšet veselý smích.Napsal/a: Marrťas
