Nejde o žádnou gender specifiku. Pokud je s dítětem výrazně více žena, zprostředkovává mu určitou sumu poznatků o jeho otci. Pokud by na rodičovské dovolené byl s dítětem otec, byl by pro dítě informačním zdrojem on…
To, co v rámci své schopnosti empatie dokáže pes, je dostupné i pro dítě. To vnímá matčino rozpoložení mnohdy i beze slov. Nicméně i tam, kde padnou slova, bývá otcův obraz přinejmenším ambivalentní. Výroky typu „zase na to zapomeneš“, „kolikrát ti musím říkat, abys už konečně vynesl koš“, „musím zavolat opraváře, s tím si táta neporadí“, „věčně je v práci, na nic pak nemá čas“, bývají podbarveny negativní emocí. Když se k těmto banalitám všedního dne přidruží ještě finanční problémy a problémy se žárlivostí, pak bývá emoce velmi silná. A to jsme ještě nevzpomněli české výchovné tradice soustředěné v trestu s odkladem v podobě výhrůžky: „Počkej, až přijde táta domů, ten si to s tebou vyřídí…!“ Situace takto soustavně stigmatizovaného člověka není záviděníhodná.
„Cizí brýle“ nebo přesněji informační filtr komplikovaný empatií je dnes zřejmě výraznější než býval v minulosti. Dítko mohlo v minulosti sledovat jednání otce víc a v rozmanitějších situacích, než je tomu dnes. I k otci velmi a zřejmě ne zcela spravedlivě kritický Franz Kafka v zde již citovaném slavném „Dopisu otci“ připouští, jak otce v jeho „království“, jímž byl obchod, obdivoval. Dnes by skutečně jen stěží mohl kterýkoliv syn pozorovat otce v podobném, pro něj snadno přístupném prostoru.
(autor: PhDr. Tomáš Novák, vydala Grada Publishing, 2008)
Napsal/a: PhDr. Tomáš Novák
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)
To je velmi zajímavý článek, s jehož obsahem souhlasím. Je pro mě ale těžké, vždy smýšlet o manželovi pozitivně a vyvarovat se nejen gest, slovních výroků, což bych i zvládla, ale především myšlenek. A ty, myslím, dítě vnímá také. Je to opravdu tvrdý oříšek, mezilidské vztahy, rodina, výchova.
Myslím, že matka by neměla otce pomlouvat, ale ani se přetvařovat- to také dítě vycítí. Pro nás typický model, kdy dítě je celé dny jen s matkou, která mu většinou ani nedá dostatek volnosti v dobré víře, že se mu věnuje, hraje si s ním apod. (což je také dobře, ale nic se nemá přehánět), tento model není ideální. Ono se snadno řekne, že by měl otec trávit více času s dětmi, ale jak na to, když prostě musí zabezpečit rodinu. Jistě to lze a celkem jednoduše – je přece možné, že otec ukáže dítěti svou práci, vezme ho do práce, nebo ho tam vezme matka a „dává pozor“, aby měl otec dostatek prostoru na práci. Pak dostane otec šanci být viděn i z jiného pohledu, než že není schopen opravit kapající kohoutek. Například uvidí, jak za ním přijde podřízený, jak na něj reaguje s úctou, jak otec telefonuje v cizí řeči, jak přednáší před skupinou lidí, jak umí vyrobit truhlu atd.
Ono to jde. A většinou ani okolí nic nenamítá (pokud to děláme s dostatečným pozitivním přesvědčením). A když už ne do práce oficielní, tak alespon do jiné práce – pustit si dítě k tělu a příliš se o něj nebát – ono vám nebude strkat prsty do cirkulárky, když vidí, jak to umí uříznout dřevo, ledaže by bylo masochista :o))
Zajímavý pohled na věc:-) myslím,že nejlepším řešením je umožnit otci a dítěti aby spolu trávili čas. Je to určitě lepší než podávat dítěti zkreslený obrázek ať už otce věčně nepřítomného a pracujícího,neschopného si udělat čas pro rodinu,což je častá bolest dneška. a nebo předkládat dítěti obrázek milujícího,úspěšného otce,který se dře aby dítko mělo vše nač si vzpomene. Tak jako tak to pro malinké dítě nemá příliš odlišný význam-pokud tam otec fyzicky není je to špatně. K