Jednoho slunečného rána si pták klubák protáhl křídla, načechral peří a rozhlédl se po krajině. Měl pořádný hlad. Už několik dní nezahlédl jedinou mušku nebo komára a v břiše mu pořádně kručelo.
Jak se tak rozhlížel, uviděl v dálce nosorožce, který chodil kolem stromů a neustále si o ně otíral boky a záda. Zvědavý klubák přiletěl blíže a odvážně usedl na jeden z jeho rohů.
„Proč to děláš?“ vykřikl místo pozdravu.
Nosorožec upřel na klubáka svá malá černá očka a chvíli si ho prohlížel. Pak mrzutě zafuněl a odfoukl klubáka ze svého nosu. Ale klubák se nedal a znovu mu neohroženě zakřičel do ucha:
„Ptám se, proč se pořád otíráš o ty stromy?“
Nosorožec se zamračil, zatřepal hlavou a hrozivě zadupal, aby dotěrného ptáka odehnal. Klubák vzlétl nad nosorožce a v tom to uviděl. Poletoval kolem něho celý mrak mušek, komárů a ovádů. Nebohého nosorožce tak štípali a kousali, že si musel kůži stále otírat o stromy. Klubák neodolal, sedl si nosorožci na záda a hladově se do nich pustil.
Nosorožec se překvapeně zastavil a blaženě zavřel oči. Bál se pohnout, aby hodného ptáčka nevyplašil. Už dlouho mu nebylo tak dobře. Když klubák sezobl poslední mouchu, vrátil se zpátky na nosorožcův roh. Nosorožec otevřel oči a zeširoka se na něho usmál:
„Odpusť mi, že jsem byl na tebe zlý. Mouchy mě kousaly a ovádi štípali tak, že jsem se zapomněl smát.“
„To nic, kamaráde, však už tě trápit nebudou,“ řekl klubák a pohladil si plné bříško,
„Zůstaň se mnou, klubáku. Nebude nám spolu smutno a na mé kůži najdeš vždy dost jídla!“
„Moc rád,“ odpověděl klubák. Lenivě se protáhl a spokojeně si začal čistit peří.
Od těch dob nosorožci a klubáci žijí spolu. Nosorožce už netrápí mouchy a klubáci mají pořád sytá bříška.
Napsal/a: žolík
