Pole za plotem zapadalo sněhem. Nebylo hnědé jako tehdy, když ho zoraly traktory a ono vonělo hlínou. Nebylo už ani zelené, jako když na něm vyrašilo mladé obilí. A nebylo ani žlutozlaté jako klasy pšenice, když dozrávala a kývala se sem a tam. Ne, ne! Celé pole bylo bílé, bílé kam až oko dohlédlo. Ale přece jen něco tu bělost narušovalo.
„To jsou mi ale divní ptáci, celí černí, a vůbec neumějí mluvit, copak krá krá něco znamená?“ divila se Tlapička. Brzy ale na vrány zapomněla – skákala do sněhových závějí, až byla celá mokrá a studená. Pak běhala sem a tam a moc se jí líbilo, jaké za sebou nechává ve sněhu hezké otisky. Zkoušela se taky projít po zamrzlé kaluži, ale nohy se jí rozjížděly a Tlapička skončila na zemi. Konečně se nabažila zimních radovánek a rychle se utíkala ohřát k mamince do pelíšku. Maminka se k Tlapičce přitulila, zahřívala jí a Tlapička vyprávěla, co všechno ve sněhu dělala. Nakonec se zeptala: “A mami, co to bylo za čerňáky? A proč nemluvily, proč jen krákaly?“ Maminka se podivila: “Ty to nevíš? Copak jsem ti ještě nevyprávěla pohádku o tom, proč jsou vrány černé a proč krákají? No tak poslouchej…
Proč vrány krákají
Kdysi dávno nebyly vrány celé černé jako dnes, kdepak. Pyšnily se nádherným pestrobarevným peřím. Vypadaly jako oživlá duha a všichni ptáci jim to peří záviděli. Však také vrány každému na potkání říkaly: “Podívej se, jak jsme krákrákrásné, nejkrákrákrásnější ze všech!“ Tenkrát spolu všichni ptáčci kamarádili, zvali se na různé oslavy a rádi si spolu povídali. Ale když přišly na ptačí sraz i vrány, nikdo od nich neslyšel nic jiného než to, jak jsou“krákrákrásné“. I když byl na vrány nádherný pohled, nikdo je nevydržel poslouchat dlouho a tak je přestali zvát. Ale vránám to nevadilo. Chodily na oslavy, i když je nikdo nepozval a všem říkaly: “Jsme nejkrákrákrásnější ptáci, podívej se na nás.“ Jednoho dne došla paní Přírodě trpělivost a rozhodla se vrány za jejich pýchu a vychloubačnost potrestat. Mávla proto kouzelným proutkem a duhové peří zmizelo. Zůstala jim jen černá pírka, černá jako noc. Vrány se tak vyděsily, že už nemají své krásné peří, že jim slovo krásný uvízlo v krku a od té doby mohou volat jen „krá krá krá“. A mezi ostatní ptáky už nechodí, protože se stydí za svůj černý kabátek.“
Maminka se na Tlapičku podívala – chtěla se jí zeptat, jak se jí pohádka líbila. Ale nezeptala se. Tlapička totiž spala, hlavu položenou na předních packách, a jemně oddychovala. Maminka se proto jen usmála, dala Tlapičce pusinku na pravé ouško a položila si hlavu vedle ní.
Napsal/a: Katie
