Lidé s autismem mají jiné pojetí vnímání času i reality. Hilde DeClercq nabízí alternativy, jak s nimi komunikovat a nalézat společnou řeč. V ukázce jsou zmiňovány případy denních rozvrhů dětí s autismem.
Z toho vyplývá, že první krok pro to, aby na nás dítě s autismem bylo méně závislé, je naučit ho, aby se orientovalo a dokázalo předvídat události každého dne. Dá to dítěti pocit, že je schopno řídit svůj život, a bude díky tomu šťastnější.
Denní rozvrh, agenda, program apod. je pro každé dítě s autismem přísně individuální. Formu (nápisy, obrázky, piktogramy, předměty), délku (počet uvedených aktivit) i způsob užívání denního rozvrhu (obrázek sundá, až skončí činnost, nebo jej nechá na rozvrhu) přizpůsobujeme dítěti, pro které rozvrh tvoříme. Všechny aspekty využívání denních rozvrhů byly už mnohokrát popsány v odborných publikacích. V této kapitole chci ukázat, jak znázornění časového sledu událostí ovlivní myšlení v detailech.
Denní rozvrh tvořený předměty
V tomto případě má osoba s autismem znázorněny události dne pomocí konkrétních předmětů denní potřeby. Už dříve jsme zdůraznili, že jazyk předmětů je někdy dialektický: taška na nákup se liší od tašky na plavání, zelená sklenice se liší od modré. Například když se učím francouzsky, vštípím si pro sklenici výraz „verre“ a budu na rozpacích, když někdo použije slovo „goblet“. Pro člověka s autismem, který se učí komunikovat pomocí předmětů, je zelená sklenice něco jiného než modrá, jelikož se liší v barvě, v určitém detailu. Když třeba chceme dítěti s autismem znázornit, že si bude mýt vlasy, použijeme k tomu lahvičku šamponu. Pokaždé, když si bude mýt vlasy, vezmeme stejnou lahvičku, dokud nepochopí spojení lahvička šamponu–mytí vlasů. Některé děti pochopí, že pro mytí vlasů lze použít jakoukoli lahvičku šamponu, pro jiné by to byl příliš velký skok. Máme tedy dvě možnosti, jak uspořádat denní rozvrh tvořený předměty:
Buď člověk s autismem chápe pojem kategorizace, to znamená, že rozumí, že všechny šampony patří do jedné kategorie, protože všechny mají tutéž funkci a lze je použít pro mytí vlasů. (Kategorizaci učíme v tomto případě tříděním předmětů.) Nebo je chápání kategorií pro něj ještě složité, v tomto případě musíme využívat stále jen jednoho stejného předmětu.
Předměty přilepené na kartičkách
Simon má také autismus, mimoto nemluví a jeho vývoj se opožďuje. Má kartičku, kde je nalepený bonbonek, který mu chutná. Kartičku používá, když chce požádat o oblíbenou sladkost. Karta je samozřejmě zatavena v plastikovém obalu, jinak by Simon okamžitě cukrovinku snědl a nevěděl, jak má požádat o další dobrůtku.
Jednou jsem položila kartičku vedle Simonova talíře a on k mému překvapení o bonbon nepožádal. Když jsem si komunikační kartu prohlédla pozorněji, zjistila jsem, že jsem vzala kartičku s lentilkou, která nepatří mezi jeho oblíbené sladkosti. Pro Simona to byl velmi závažný rozdíl.
Když chci upozornit Jana, že se bude mýt, ukážu mu kartičku s nalepenou žínkou. Někteří klienti potřebují vždy tu samou žínku, jiným je možno střídat různé žínky.
vydal Portál, 2007
Napsal/a: MarieHilde De Clerq
