Byl jeden rozlehlý, hluboký, tajemný les. Mezi lidmi se povídalo, že tam prý straší. Málokdo se do lesa odvážil jít na houby či borůvky, a když, tak jen na samý kraj. A přitom se lidé báli naprosto zbytečně! Ano, v lese žilo mnoho prapodivných stvoření, ale všechna byla dobráky od kosti.
Rampušák věděl, že většina lesních obyvatel nemá zimu ráda, neumí se s ní skamarádit, a proto se jim často stávají nepěkné příhody a patálie. A skřítek Rampušák byl vždy blízko, aby pomohl.
Jednou se takhle skřítek zase procházel, když uslyšel funění, hrabání a posléze i pláč. Hned věděl, že zima opět někoho trápí, a rozběhl se tam, odkud pláč přicházel.
Mezi stromy našel malého, smutného ježečka.
„Copak se ti stalo?“ ptal se Rampušák.
„Ále,“ fňukl ježeček. „Sluníčko mě pošimralo na nose, a tím mě vzbudilo. Myslel jsem, že jaro už je tu. Vyběhl jsem celý šťastný ven, ale hned mě zábl sníh do nožiček. Sluníčko mi provedlo krutý žert. Chtěl jsem se hned vrátit zpátky do svého doupátka, ale ze stromu spadla sněhová peřina. Všechno zasypala, i mě. Vypadá to tu teď úplně jinak a já nemůžu najít cestu zpátky do svého pelíšku.“ A ježeček se zase rozplakal.
„Neplač,“ těšil ježečka skřítek. už totiž věděl, jak mu pomoci. „Mám kamaráda, skřítka Plamínka. Moc se nevídáme, protože on v zimě spí. Když na jaře vstává, já jdu spát. Plamínek umí prohřát zem, probudit semínka k životu a spoustu užitečných věcí. Mohl by, když ho poprosíme, prohřát zem. Sníh se rozpustí a ty uvidíš, kde je vchod do tvého pelíšku.“
Ježeček s radostí souhlasil. S Rampušákem prohrabali ve sněhu díru. Skřítek zaťukal na zmrzlou zem. A nic. Zaťukal znovu, silněji. A opět nic. Plamínek měl svůj domeček hodně hluboko v zemi, v místech, kde zem už zase byla teplá. Rampušák musel klepat dlouho a hodně silně, než Plamínka vzbudil. Ale nakonec se podařilo a Plamínek neochotně vylezl ven. Když mu skřítek s ježečkem všechno vypověděli a poprosili ho o pomoc, rád souhlasil a hned se dal do díla.
„Ježečku, Rampušáku, běžte raději kousek dál,“ řekl Plamínek, „bude tu teď trošku horko.“ A sotva se ti dva schovali za třetí strom, Plamínek se nadechl a vší silou se rozzářil. Čím víc zářil, tím víc bylo tepla. Sníh kolem něj začal tát. Plamínek zářil tak silně, že jeho teplo dokonce probudilo i jednu sněženku ze zimního spánku! Sníh v okolí roztál a na tři kamarády vykoukl černý vchod do ježečkova doupěte.
„Děkuji, Plamínku, děkuji!“ vykřikl ježeček radostí. Rychle se rozloučil se skřítky a utíkal se schovat do své teplé, útulné postýlky.
„Dobrou noc, ježečku!“ volali za ním skřítci.
Dobrou noc i vám, děti.
Článek byl zařazen do soutěže
Pohádková soutěž o pohádkové ceny, do které můžete až do 12.ledna 2010 poslat svůj příspěvek i vy.
Ceny do soutěže věnovalo Nakladatelství XYZ.
Napsal/a: kekunka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (6 vyjádření)
Díky za vaše milé komentáře. 🙂 Jsem moc ráda, že se vám pohádka líbila. Snad se budou líbit i ty další. Plánuji napsat sérii Rampušákových příběhů…
Padmé, takové vyčerpávají pozitivní hodnocení. 🙂 Červenám se a moc Ti za ně děkuji. 🙂
Pěkná pohádka!
Kekunko, to je kouzelná pohádka, moc se mi líbí, už ten začátek – rozlehlý, tajemný, hluboký les… Skvělé, úvod dokonalý, upoutá pozornost, probudí zvědavost a vtáhne do děje… Děj, zápletka, rozuzlení + pohádkové postavy a jejich jména – opravdu báječné, to se Ti povedlo na jedničku.
Hodnotím článek (pohádku) na 5 bodů.
🙂
Já taky miluju skřítky,jsou to moji moc dobří kamarádi.A je s nimi i legrace.
Krásná pohádka….
Nádhera.
Já sem asi začnu chodit první na pohádky :-))
Mobile Sliding Menu