Byl jeden rozlehlý, hluboký, tajemný les. Mezi lidmi se povídalo, že tam prý straší. Málokdo se do lesa odvážil jít na houby či borůvky, a když, tak jen na samý kraj. A přitom se lidé báli naprosto zbytečně! Ano, v lese žilo mnoho prapodivných stvoření, ale všechna byla dobráky od kosti…
Stejně tak i Rampušák. Malý skřítek, který miloval zimu. A který tuze rád pomáhal ostatním lesním obyvatelům, které zima potrápila.
Rampušák vstal brzy ráno a vydal se na procházku. Přemýšlel, jestli bude mít klidný den, nebo zase někomu pomůže. Copak by se tak dnes mohlo přihodit? Zrovna před pár dny pomohl ježečkovi, ale od té doby byl naštěstí klid. Nikomu se nic zlého nestalo. A to je dobře.
Ale co to? Rampušák zase slyšel pláč! „Jejda! Vždyť já to neštěstí přivolal,“ lekl se skřítek a utíkal, co mu nožky stačily, k místu, kde zaslechl pláč.
Doběhl na louku. Pod jedním keřem se schovávala lesní studánka. Vodu měla křišťálově čistou a všechna zvířátka z blízkého okolí sem chodila pít. Jenže teď byla studánka zamrzlá. A vedle studánky plakala víla Studnička.
„Rampušáčku, to je dobře, že jdeš! Ty jsi jediný, kdo mi může pomoct!“ vykřikla víla, když uviděla skřítka.
„Copak se stalo, Studničko?“ ptal se Rampušák.
„Celou minulou noc jsem s kamarádkami vílami protancovala. Tancování mě tolik unavilo, že jsem usnula. A úplně jsem zapomněla na svou studánku! Spala jsem dlouho a studánka mezitím zamrzla. Ó já nešťastná! Kdybych tak jen netancovala! Nebyla bych unavená a studánka by mi nezamrzla. Kam teď zvířátka budou chodit pít?“ plakala víla.
„Neboj, Studničko, pomůžu ti. Když tak ráda tancuješ, pojď si zatančit i se mnou!“ A skřítek chytil vílu, postavil se s ní doprostřed studánky a oba se pustili do tance. Tancovali divoce, rychle, nožky se jen míhaly. Oběma bylo hned teplo. A teplo od toho divokého tance začalo být i ledu na studánce. Chtě nechtě, začal se rozpouštět. Za chvilku už víla a skřítek neměli kde tancovat a jen taktak stihli uskočit. Ještě chvilku a led by se pod nimi probořil!
Teď už na studánce byla jen tenoulinká vrstvička ledu, kterou oba kamarádi hravě oddělali. Studánka byla zase volná a zvířátka mohla pít!
„Děkuji ti, můj milý Rampušáčku,“ usmívala se víla, „nejen za pomoc, ale i za krásné tancování.“
„Není zač, rád jsem pomohl. Jen si, Studničko, příště dávej víc pozor. Nevyplatí se pro zábavu zapomínat na povinnosti.“
„Teď už to vím a slibuji, že si příště dám pozor.“
Rampušák se s vílou rozloučil a celý spokojený se vydal na další procházku.
Článek byl zařazen do soutěže
Pohádková soutěž o pohádkové ceny, do které můžete až do 12.ledna 2010 poslat svůj příspěvek i vy.
Ceny do soutěže věnovalo Nakladatelství XYZ.
Napsal/a: kekunka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (1 vyjádření)
moc hezká jména jsou použitá v pohádce