První Vánoce

Rubrika: Pohádky

Nebyly mi ještě ani čtyři týdny a už jsem šla do světa. A byl to docela šok!
Jen pomyslete, vždyť jsem byla psí miminko, nepoznala jsem do té doby nic než klid a jistotu u mámy v pelíšku. Tam mi bylo opravdu dobře, když se mi zachtělo, trochu jsem si zalumpačila s bráškou a když se mi naopak nechtělo dělat nic, tak jsem jen ležela v teplíčku a odpočívala jsem. To byl život!

Zahrnutá mateřskou láskou, jídla dostatek, žádné povinnosti, vůbec žádná práce ani starost.

O všechno se mi starala maminka, občasným olíznutím pečovala o moji hygienu, střežila mě čtyřiadvacet hodin denně, hýčkala si mě skoro jako princezničku. Bratříček to byl samozřejmě princ, přesně jako v těch pohádkách, co nám maminka vrčívala před usnutím. A já bláhová si myslela, že to tak bude napořád. Jenže to jsem se krutě mýlila.

Řeči o tom, že jednou budu bydlet u jiných a neznámých lidí, mi šly doslova jedním uchem dovnitř a druhým ven. No řekněte, vy byste to chtěli poslouchat? Maminčin hlas zněl jednou nějak smutně, jinak než vždycky, a já v té chvíli neměla odvahu se zeptat proč. Maličká a hloupoučká jsem položila hlavičku na svoje přední tlapky a stulená vedle brášky jsem se nechala ukolébat snem do spokojeného spánku…

Zdálo se mi o Ježíškovi, o kterém nám maminka povídala. A byl to moc hezký sen. Sen o lidském miminku, které obdarovává každým rokem znovu jednoho slavnostního večera spoustu hodných dětí. A ten večer měl být teď někdy. Představovala jsem si kupičky dárečků pod nazdobenými stromečky, tedy to jsem si alespoň myslela, protože já jsem ve skutečnosti ještě vůbec žádný stromeček neviděla.

No ale to jsem vlastně úplně odbočila. Takže jsem spala a snila. Obklopena bezpečím a ukolébána přesvědčením, že to tak bude napořád.

Když jsem se probudila, bylo všechno docela ale docela jinak. Bráška byl pryč, maminka byla pryč a já jsem putovala do proutěného košíku. Někdo neznámý a cizí mě odvážel daleko v jakési huhlající a páchnoucí plechové podlouhlé krabici. Ještěže mě alespoň nezapomněl zachumlat do teplé přikrývky, jinak bych se mu asi utřásla. Moje tělíčko se chvělo, nevím jestli víc zimou nebo strachy, protože jsem nedokázala přesně určit, co vlastně mi vadí víc. Zima nebo to neznámo… ?

Asi to nakonec bylo to neznámo, protože po pár minutách bylo v tom huhláku teplíčko a ta deka taky příjemně hřála. Teplo mi bylo, ale třásla jsem se pořád. Vybavila se mi maminka, jak mi říká: „Tak už se netřes, ty ratlíku jeden!“ Zkusila jsem to, vážně jsem se chtěla netřást, ale nešlo mi to. Nic mě neposlouchalo, ani jeden jediný chloupek na mém malém tělíčku si ode mě nedal poručit. A já se vážně snažila… Věřte mi.

Nakonec jsem to vzdala. Byla tma. To něco, co mi nejdřív připadalo jako huhlák, bylo auto. Vzpomněla jsem si. Maminka nám ho s bráškou podrobně popisovala a říkala, že se ho nemusím bát, budu-li zavřená uvnitř. S tím vědomím jsem se ho tedy přestala bát. Bylo mi ale smutno. Přemýšlení ke mně přineslo vzpomínky na ty, které jsem měla až dosud nejraději. A já věděla, že už je neuvidím nikdy…

Bylo mi do breku, očička se mi doopravdy zalila slzami a já se tak styděla, že jsem honem schovala hlavu pod tu teplou deku. Ukrytá před cizím světem jsem se pak chystala vyplakat, jenže to auto tak vrnělo a kolébalo, že místo potoků slz jsem zase brzy usnula.
Na smutek bude času dost, to byla poslední má bdělá myšlenka.

Cililink! Cililink! Cink! Cink!

Co to je? Lekla jsem se, až jsem s sebou trhla. Tomu tedy říkám probuzení! Tady určitě straší! Jsem tak malinká, že když se nebudu hýbat, určitě mě to strašidlo ani nenajde.
Cililink! A ještě jednou – cililink!
Tak to už by snad stačilo, nemyslíte? Nevydržela jsem dlouho být schovaná. Zvědavost se ve mně svářela se strachem a já jí nedokázala vzdorovat. Vystrčila jsem čumáček. Opatrně, abych ho mohla zase rychle schovat, kdyby něco. V autě už jsem nebyla. Kolem mě to vonělo zcela nově. Vypadalo to jako nějaké lidské obydlí.
Slyšela jsem dupání, jakoby někdo běžel po schodech. Někdo, asi víc lidí. Museli to být lidi, protože takhle dupou jenom lidi. I když přesněji řečeno, ti malí od lidí. Jak se jim to jenom říká? Děti. Už jsem si vzpomněla.

A už jsem slyšela i hlasy. Určitě tam musely být děti, protože hluboké hlasy dospělých lidí já dobře poznám. Tyhle hlásky pištěly: „Jů!“ a „Jé!“ a „Ten je krásný!“
Koutkem oka jsem prohlížela tu smečku lidí, která se pohybovala nedaleko ode mě. Ještě si mě nevšimli, ještě jsem se mohla dívat. Pozorovala jsem je a zároveň jsem si vyhodnocovala jejich vůně. Nevoněli špatně. Bylo to příjemné. Kdo takhle hezky voní, nemůže být zlý, nebo ano? Neznala jsem odpověď, ale přála jsem si, aby byli hodní.

Pokoušela jsem se je spočítat, ale nešlo mi to. Hemžili se přede mnou a pořád vykřikovali jeden přes druhého: „Ten je malý!“ a „Moc se mi líbí!“ nebo „Já chci začít!“ Nechápala jsem, co chce začít. Ani jsem nezpozorovala, kdo to vlastně říkal. Potřebovala jsem trochu víc vidět, tak jsem vystrčila hlavičku o kousek výš. Jenom o kousíček. Zdálo se mi, že to ani nemohli zaregistrovat. Ale kdepak. Všimli si mě!

„Mami!“ zapištělo jedno z dětí. „My jsme dostali pejska?“
„Hurá, hurá! My jsme dostali pejska!“ křičelo to nejmenší z nich. „My máme pejska!“ a zase znovu: „Máme pejska, od Ježíška!“
Od Ježíška? Zpozorněla jsem. Tak on mě do téhle rodiny přinesl Ježíšek. Ten, o kterém se mi zdálo? No, to jsem to tedy vyvedla. Asi si pro příště takové sny odpustím. Kdyby se mi to nezdálo, možná bych byla ještě teď u maminky. U mojí maminky!

Na smutnění ale nebyl čas. Lidičky si kolem mě posedali na zem a já se osmělila a vysunula jsem se z deky. Vůbec jsem se v nich nevyznala. Ten maličký na mě chtěl sáhnout a jedna světlovlasatá taky. Byla jsem v pozoru, ostražitá, ale nechala jsem je. Jedna tmavovlasatá ty druhé dvě děti okřikovala: „Musíte být opatrní! Chovat hezky oběma rukama. Takhle odspodu, vidíš?“ Hned se mi zalíbila. Vypadalo to, jakoby si mě chtěla vzít na starost. Líbilo se mi, jak mě uchopila. Poskytovala mi bezpečí, po kterém jsem toužila. Nechala jsem se pochovat a pohladit, a pak jsem jí dala najevo, že chci pustit na zem.
Pustila mě, jakoby mi rozuměla. Pustila mě a dětem řekla: „Jmenuje se –sany-, píše se to Sunny. Jako anglicky sluníčko, víte? Je to takové naše psí miminko, ale bude z ní za chvilku pořádná psí slečna. “

„S u n n y ?“ divil se ten malinký. „Anglicky umím – van-tu-fri-for-faif, ale sluníčko ještě ne. Sany.“ Znělo to moc hezky. Olízala jsem mu ručičku a musela jsem to udělat rychle, protože se začal cukat. Mně to ale celkem chutnalo a připadalo mi to jako hra, tedy myslím to jeho ucukávání.
„Ježíšku, ty jsi tak hodný, žes nám přinesl pejska!“ řekla nahlas ta světlovlasatá a četla, co bylo napsáno na košíku: „Zdeničce, Kristýnce a Radečkovi.“ Otočila se k člověčí mámě a zeptala se: „Mami, opravdu si ho můžeme nechat?“

A teď se ve mně rozezvučelo poplašné zvonění. Co asi odpoví? Že neřekne, že mě tu mají jenom na chvilku a až mě nebudou chtít, tak mě šoupnou do psího útulku? Ještě jsem s nimi nepobyla moc dlouho, ale už jsem věděla, že si mi u nich bude líbit. Hezky mi voněli, na chuť taky nebyli nejhorší a nejvíc se mi zamlouvala ta tmavovlasatá. To bude můj vůdce smečky, to vím…

Nechtěla jsem to na sobě nechat znát, ale moc mi záleželo na tom, jak ta jejich maminka rozhodne. Udělala jsem pár kroků pod to něco pichlavě zelené, přestože to byl první stromeček v mém životě, který jsem si mohla dosytnosti prohlížet, moc jsem se o něj nezajímala. Poslouchala jsem a soustředila jsem se, aby mi ani slůvko neuniklo, a hrůza… Strašlivě moc se mi začalo chtít čůrat!

Odloudala jsem se kousek stranou a udělala jsem jednu loužičku. Jenom takovou malou, protože jsem si netroufala. To čůrání se mi strachy zastavilo, když jsem zaslechla první slova z úst člověčí mámy: „Opravdu si to štěně můžete nechat. Ale budete se o ni pořádně starat. Já mám dost práce s vámi a dalšímu zvířeti pečovatelku dělat nebudu.“
Spadnul mi kámen ze srdce. Ten největší, jaký jste kdy viděli. Tedy, když uvážím, že měřím sotva dvacet centimetrů na délku, tak zas tak obrovský ani nebyl. Ale v mém měřítku, byl fakt největším. To mi věřte. A hned, jak spadnul, se mi zachtělo znovu čůrat, asi se mi tam nějak uvolnilo nebo co. Teď už jsem se nebála a loužičku jsem stvořila dvakrát tak velikou.

„Můžete začít s tím staráním!“ ozval se chraplavý hlas člověčího táty, který až dosud mlčel. „Koukám na louži a nerad bych ji vyšlapal.“ Zastyděla jsem se, ale jako omluva to zřejmě nestačilo. Děti vyskočily a jedno přes druhé se hnaly pro něco na utření. Nakonec to mokro vysála papírová kuchyňská utěrka. Podle toho, jak se předháněly, jsem si dokonce mohla myslet, že jim těch loužiček budu muset udělat víc, aby se na každé dostalo s utíráním. No dobrá, to se snadno udělá.

Večer nám dohromady rychle utíkal. Já si ho vážně užívala. Vždyť jsem na to měla právo. Byl to můj první večer s novou smečkou – tak jsem si soukromě pojmenovala ty svoje lidičky. A navíc to byly úplně první moje Vánoce. Tak uznejte, že jsem si je užít musela. Ono to šlo vlastně jaksi samo.
Děti se radovaly a pořád rozbalovaly. Víte, něco vám povím – ani jsem netušila, kolik se toho pod vánoční stromeček vejde. Nejdřív to vypadalo, že toho tam ani moc není. Rozhodně to vypadalo, že to ani pro všechny nebude stačit. Ale stačilo. A čím míň dárečků bylo pod stromečkem, tím víc se mi to líbilo. Zbylo na mě totiž tolik papíru, kolik jsem ho ještě nikdy neměla. A jakého papíru! Pěkně šustivého a navíc barevného!
Nikdo mi nezakazoval, abych ho trhala, tak jsem se do něj pustila. Hezky s vervou. Vybila jsem si na něm všechen svůj předchozí strach. Krásně se mi ulevilo a začala jsem se cítit unaveně. Asi bylo načase uložit se k odpočinku. Popošla jsem ke košíku a zakňučela jsem. Jenom tence, abych je nenaštvala.

Nenaštvala jsem je, to jsem poznala hned. Děti se chviličku dohadovaly, kdo mě může uchopit, ale pak mě konečně daly do pelíšku. Tak nějak společně. Já byla utahaná. Ani jsem se nemusela moc snažit o usnutí, oči se mi zavřely dočista samy.
Oči se mi zavřely, ale i za těma zavřenýma očima jsem pořád viděla svoji novou smečku. Pořád jsem si ještě nepamatovala jejich jména, a tak jsem se rozhodla dát jim vlastní označení. Musela být pro mě jednoduchá, abych to nepopletla. Malinký, Světlovláska, Tmavovláska… Těsně před usnutím jsem si pomyslela, že mám možná trošku štěstí, že se mi ti moji noví lidé líbí.

náhled

Článek byl zařazen do soutěže
Pohádková soutěž o pohádkové ceny, do které můžete až do 12.ledna 2010 poslat svůj příspěvek i vy.

Ceny do soutěže věnovalo Nakladatelství XYZ.

Napsal/a: Žirafa96

Toto taky stojí za přečtení!

Pořízení tažného zařízení je snadné a cenově výhodné

Disponovat vozem bez tažného zařízení není žádný hendikep, jak by se mohlo zdát. Pokud potřebujete využívat přívěsný vozík, karavan, nosič

Čtu dál →

Cyklistické dárky pro malé i větší cyklisty

Máte doma nadšeného cyklistu a nevíte, co mu pod stromečkem udělá největší radost? Podobným problémem se rok, co rok

Čtu dál →

Návod na výrobu vánočního zvonečku

Vánoce se pomalu ale jistě blíží a proto je vhodné ve volných chvílích začít s přípravou vánočních ozdob. Největší radost

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)

  • Moc hezké počtení, na začátku tak smutné, když šla psí holčička, vlastně malé štěnátko, od maminky.

  • mooc pěkné,akorát na dobrou noc….

  • Pěkné a roztomilé:))))

  • Lien

    Dlouhé, ale pěkné, obzvláště loužičky se mi líbily. :o) Tak hlavně aby dětem ta péče vydržela.

  • Moc hezké počteníčko. Takové milé…

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist