Zasněžená vzpomínka aneb Padmé, děkuji

Bylo to začátkem listopadu. Tady na VD vyšel článek od Padmé – Něco nevýslovně krásného. Kdo ho ještě nečetl, vřele doporučuji! Článek byl (i podle komentářů) nejen pro mě milým, laskavým pohlazením. Rozzářil mi obličej, potěšil dušičku, zlepšil náladu. To jsem ale ještě netušila, nakolik mě ovlivní, jak moc mi pomůže…

I u nás se začátkem listopadu rozsněžilo. Z domu se na bílou nadílku krásně dívalo a já se radovala, že sníh přišel už tak brzo. Kéž by vydržel!

Jeden den jsem skončila v práci později. Nelíbilo se mi to, protože jsem ještě potřebovala v obchodě koupit prášek na praní a stihnout vyzvednout dceru u babičky. Musela jsem hodně pospíchat.

Venku už byla tma a sněžilo. Obchod, do kterého jsem šla, byl na kopci. Nejrychlejší pro mě bylo svézt se pod kopec a dojít pěšky. Jenže se ukázalo, že to nebude tak lehké.

Chodník byl pokrytý asi deseticentimetrovou vrstvou sněhu, která pořádně klouzala. Z nebe se neustále sypala nová sněhová nadílka. Ale jaká nadílka! Tisíce drobných jehliček mě bodaly do tváří a lepily se na brýle. Také foukal silný, ledový vítr. Přestože jsem se choulila do bundy a šály, vítr si našel i tu sebemenší skulinku a studil a studil.

Byla mi strašná zima, klepala jsem se jak osika. Skoro nic jsem neviděla, šla jsem téměř poslepu. Nohy mi na sněhu a ještě v prudkém kopci klouzaly. A tížilo mě vědomí, že za chvíli na zádech v batohu ponesu 6kg prášku a dceru nevyzvednu včas.

Bylo mi hrozně. Myslela jsem si, že hůř už mi snad ani být nemůže.

Pak jsem si vzpomněla na Padmé a její článek. Na ty dva zamilované, pro které neexistoval okolní svět. A na mysli mi vytanula jedna krásná vzpomínka.

Bylo to asi před třemi roky. Také byla zima. Také hustě sněžilo a foukal ostrý, ledový vítr. Ale tenkrát mi zima nebyla. Tenkrát jsem své okolí nevnímala. Kráčela jsem v té fujavici už asi hodinku a stále mi bylo teplo a krásně. Vedle mě totiž kráčel můj milý. Drželi jsme se za ruce, povídali si, občas se přitulili. Zrovna jsme spolu začínali chodit, bylo to jedno z prvních rande a my do sebe byli tolik zamilovaní.

Tahle krásná vzpomínka mě prohřála zevnitř. Narovnala jsem se, začala se usmívat a okolní mráz už mě netrápil.

Lidé, které jsem potkávala, se choulili do svých bund, šál a roláků. Když viděli můj rozzářený obličej a radost v něm, dívali se na mě jako na blázna. 🙂

Padmé, moc děkuji za tento Tvůj článek, který mi pomohl, když jsem to potřebovala. Tahle kytička je pro Tebe. 🙂

P.S.: Psát články na VD a číst tu je se vyplatí! Nikdy nevíte, čí článek vás potěší či komu svým příběhem můžete pomoci. 🙂

Napsal/a: kekunka