Na nebi je hodně andělíčků a také vy, děti, máte toho svého. Ten náš se jmenoval Smolníček a hned vám řeknu proč.
Každý večer měl na nebíčku počítat hvězdičky, bylo jich tam opravdu hodně a tak počítal a počítal…, když už se skoro dopočítal přelétl mu před očima malý neposedný mráček a tak Smolníček musel začít znova. To se mu ale opravdu nechtělo, a tak přišel na to, že mu na nebi přebývá jedna malilinkatá hvězdička. „Co s ní udělám?“ dlouho nepřemýšlel a jednoduše jí zahodil. A hvězdička padala a padala, až dopadla do zámecké kuchyně.Tam stál úplně zoufalý kuchař, protože princezna měla dnes narozeniny a on nevěděl čím by jí ozdobil dort. Už ho měl celý hotový dokonce i se svíčkami a velkými marcipánovými růžemi, ale přesto tam pořád něco chybělo.
Vtom se ozvalo -cink-, a na stole, u kterého kuchař stál, ležela spadlá, ale krásně zářivá hvězdička. „Při mé dobrotě, přicházíš jako z nebe!“ zajásal a uložil hvězdičku na dort. To vám byla krása! Princezna byla celá nadšená a hned se pustila do marcipánových růžiček. Když se ale chtěla zakousnout do hvězdičky, tak si málem vylomila svůj poslední mléčný zub. „Jů!“ vypískla, to je přece doopravdická hvězda!“ A hned si jí pověsila na zlatý řetízek, který dostala od tatínka krále na krk.
Napsal/a: Nikelka
