O tom, že život není peříčko…. a je fajn, když to máte komu svěřit

Známí strávili svou letní dovolenou na Slovensku. Týden to byl krásný, ale trošku deštivý. Od pondělí do soboty pršelo… Vím to naprosto jistě, protože i my jsme si právě užívali dovolené, sice v Čechách (pod Kostí), ale i nám na dovolené při večerním hraní karet čvachtalo v botách…

Nepřehlédnutelnou radost z tohoto počasí měli pouze přítomní pánové:), kteří (zdánlivě!:) nečekaně projevovali starost o své zdraví a horlivě popíjeli grog (zřejmě opravdu poctivě – nikdo neonemocněl:) Ale zpět k našim známým a k jejich dovolené…také oni hledali řešení, jak na ni co možná nejméně promoknout… Řešení se našlo v návštěvě hradů a jiných starobylostí, přesuny mezi nimi hezky v suchu v autě… Koncem týdne, když už bylo všude mimo cest krásně blátíčko:) (pozor! důležité!:), se vydali na Spišský hrad. Vážně se těšili, jen je trošku mrzelo (právě kvůli počasí), že parkoviště nebylo v bezprostřední blízkosti hradu, ale pod kopcem… Protože právě vyšlo sluníčko, tak si řekli, že vlastně „neva“, bude to fajn procházka. No, nebudu napínat. Z „cesty“ (všimli jste si těch uvozovek?:), která se zprvu zdála vcelku schůdná, se v půli kopce vyklubalo „něco jako“ koryto potoka, které odvádělo přebytečnou vodu snad z celého kopce, proud vody byl místy přerušován ostrůvky bahna… Proběhlo tedy hlasování, které rozhodlo o pokračování směrem nahoru. Děti dokonce projevovaly „zvrácené“:) nadšení:) Nakonec se všem přeci jen podařilo vystoupat na kopec! Na hrad! Všichni vypadali velmi „opotřebovaně“ a ze všeho nejvíce vypadali jako účastníci branného dne… Až nahoře zjistili, že odvrácenou stranou kopce vede na hrad klasická cesta. Tento údaj si ověřili i obhlédnutím ostatních návštěvníků hradu, a to především jejich oblečení:) Kamarádka mi později – už:) se smíchem – popisovala, kde všude na těle bahno večer nacházeli. Po prohlédnutí jejich rodinné dokumentace (fotek:) přiznávám, že špinavější děti jsem opravdu nikdy neviděla:)

Zkrátka – každý den se nevydaří tak, jak si jej naplánujete… To ale neznamená, že se tomu nemůžete zasmát…tedy aspoň dodatečně:)… při vyprávění..třeba „kámoškám“:)

Chtěla jsem si Vám postěžovat… jak nestíhám uklízet, jak jsem poslední tři dny spala jen patnáct hodin (počítano dohromady:(, protože… nóó, protože jsme koupili dvě krásné (a staré:) skříně.. Vypadalo to u nás poslední rok spíše jako ve skladišti – velký byt, spousta věcí v něm, minimum úložného prostoru… Do toho jsme „přebourávali“ spíž.. A protože jsme si dopřáli ty skříně, na dovolenou už asi také nikam nepojedeme… Jenže! Jak jsem začala psát, pořad jsem něco přepisovala a dopisovala… až z té mé původní stížnosti na málo peněz, málo času, žádnou dovolenou…prostě se mi to stěžování vymklo z rukou (nemůže to být způsobeno třeba klávesnicí?) a vpodstatě si tímto nestěžuju!!! Já se vlastně chlubím! Chlubím se, že máme dvě nové (krásné a staré:) skříně, spoustu dalšího úložného prostoru, přebudovanou spíž (a že ji vůbec máme, co bych za ni v našem předchozím minibytě dala:), no, a na jedné dovolené jsme vlastně už letos také byli.. Sice „jen“(?) pod Kostí, bylo deštivo, samé bláto, ale vážně jsme si ji užili!! Také máte někdy chuť si postěžovat? Že Vás zlobí děti? Bodejť by Vás nezlobily:) To fakt dělají:) A nechcete se vlastně pochlubit, že je vůbec máte?

Na druhou stranu myslím, že je vážně fajn si někomu postěžovat… Sama za sebe musím říct, že si stěžuji vlastně jen na samé prkotiny (dlouho jsem hledala ten správný výraz, ale prkotiny vážně sedí nejlépe:), snažím se je podávat hóóódně s nadhledem:), ukázat se spíše jako odstrašující příklad a varování pro ostatní:)… Ty „opravdovské“ starosti probíráme jen ve dvou, neví o nich nikdo, dokud „my dva“ nenajdeme řešení… Ale je pravda, že životně:) potřebuji účastnit se nějakého toho babince, kde můžu ty prkotiny probrat… Docela by mě zajímalo, jestli to takto funguje i u pánů:) Současná manželka mého bývalého šéfa:) tvrdí, že si stěžují jen „ženské“, chlapi chtějí hned všechno řešit:), a to my, ženské nepotřebujeme:), protože se vlastně „jen“ potřebujeme vypovídat:)… I když se tomu směju:), myslím, že to záleží spíše na povaze… Můj Petr tvrdí, že pod „odborným výrazem“:) babinec si vždy vybaví scénu z cukrárny, kde u stolu (kafíčko a zákusek) sedí babičky, oslovují se „holky“ a řeší důležité problémy („Mám si dát indiána, nebo věneček? Co je dietnější?:) Mám tři opravdu moc fajn kamarádky, přestože jsem je potkala v různém období svého života, jsme v životě stejně naladěné… A já si strašně považuji, jaké to mám štěstí, že je mám:)

Musím se k něčemu přiznat:) Tento příspěvek jsem chtěla psát o tom, že se vždycky nedaří. A ať se tomu zkusíte zasmát. Ale ono je asi důležitější, že máte s kým… Toto je vlastně taková malá óda na mé kamarádky:)

Napsal/a: jaholka