Byl jeden mládenec, tak zamilovaný do jedné dívky, že by pro ni udělal cokoliv. Kupoval jí denně plno kytek, psal jí stovky dopisů a tisíce krásných básní pro ní skládal. Jenže dívka byla dcerou jednoho bohatého muže a ten si nepřál, aby se stýkala s takovými chudými chlapci, kteří sotva mají na to, aby uživili sebe, natož krásnou a líbeznou dívku.
Dívka o něj nestála, ale bylo jí ho líto. „Co mu mám říct? Posílá mi stovky dopisů a tisíce krásných květin. Co takhle mu dát úkol?“ Napadlo dívenku. „Tak…tak…tak…hmm…už to mám, pošlu mu, ať mi přinese červenou růži. V naší zemi se nekupuje a vypěstovat ji tu nikdo nevypěstuje, je moc náročná,“ řekla dívenka. Na druhý den napsala dívenka chlapci dopis a chlapec div neomdlel, co ta dívka nevymyslela. „Kde ji mám vzít? To už se navěky můžu rozloučit se svou láskou.“ Chlapec nespal, nejedl, celé dny se procházel po své zahradě a přemýšlel, jak získat červenou růži. Chlapec měl na zahradě jen keř bílých růží a na něm se neobjevil ani jeden květ, ani jeden lísteček.Všechno to sledoval ze stromu Slavík. Slavíkovi bylo chlapce líto, a tak mu zpíval hezké písničky, ale chlapec to vůbec nevnímal, že mu chce Slavík pomoci. Měl totiž chlapce rád, byl to milý, hodný chlapec, a tak se nemohl dál na ten smutek dívat. Slavík letěl za paní sovou a ptal se jí na červenou růži, ale ta odpověděla že má jenom bílou růži. Slavík zesmutěl, poděkoval a letěl dál. Narazil na veverku a ptal se jí na červeou růži, ale ta mu odpověděla že má jenom žlutou růži. Slavík zdrcený smutkem to nevzdával a letěl za motýlkem, za jeho největším přítelem, aby mu poradil. Motýl řekl, že ví jak červenou růži získat, ale Slavíka že to nepotěší. „Slavíku, jsi můj největší kamarád a nechci tě ztratit, NEDĚLEJ TO!!!“ „Ale co?“ odpověděl Slavík. „Červenou růži získáš tehdy, když se napíchneš svou hrudí na trn bílé růže a budeš zpívat tu svoji nejhezčí písničku o lásce. Slavík ještě více zdrcený než před tím odletěl a ve svém hnízdě přemýšlel. Měl tak toho kluka rád, že to pro něj udělal. Napíchl se hrudí na trn a zpíval písničku o lásce. „Jak se ti dva mají rádi a milují se navzájem.“ Trn v srdci Slavíka zčervenal a jeho hlas dozpívával.
Tráva, stromy, květiny byly smutní a proto zpívaly s ním. Slavík chladný, bez energie, bez života spadl z trnu a byl mrtvý. Ale však se na keři objevilo poupě. Chlapec procházel zahradou a byl smířený, že už se neuvidí se svou láskou. Smutným pohledem se podíval na keř a neuvěřil svým očím. Jak rychle popadl červenou růži a s radostí utíkal za dívkou, a ani mrtvého Slavíka si nevšiml. Najednou před sebou viděl dívku, dal jí červenou růži. Dívka pohlédla na chlapce, růži odhodila do kaluže a s pyšným výrazem odešla. Chlapec plakal, byl smutnější než dřív. Díky dívce naplněné pýchou a neohledem na druhé lidi zemřel krásný, hodný Slavíček, který dělal svým zpěvem ostatním radost.
Touhle pohádkou Vám, děti, chci říct že je jedno jak člověk vypadá, jestli je tlustý, škaredý, otrhaný, bez peněz, ale jaký je uvnitř. Co ve svém srdci má, to je nejdůležitější.
Napsal/a: Macek
