Bylo, nebylo.
Jednou se v rodině narodila malá holčička. To bylo slávy, protože mamince se dlouho nemohlo narodit děťátko. Holčičce dali jméno Natálie. Zakrátko už uměla mnoho věcí. Třeba se uměla batolit, pít z kojenecké láhve i trochu brblat.
Už konečně nenosila pleny, ale jenom na noc, nebo když šla spát. Také líp poznávala svět. Za chvíli měla pět let a všechno uplynulo jako voda.
Najednou nastal den, kdy poprvé šla do školky, kde byli všichni noví. Za pár dní měla spoustu kamarádů a kamarádek, každý den se do školky těšila. Tak uplynul rok a potom šla do školy. Ale napřed šla k zápisu. Poprvé se bála a tak s ní chodila ke škole maminka. Jak si tam zvykla, tak se jí tam líbilo a měla plno kamarádů. Potom se učili různá písmenka, a za pár dní z nich skládali slova. Četli je, pak tvořili věty… Na konci roku uměla číst jako když bičem mrská. To bylo nejzábavnější. Od paní učitelky dostal každý bonbóny a Natálie měla nejhezčí vysvědčení, samé jedničky! Maminka ji pochválila a spolu s tatínkem jí dali dáreček.
„Jupí, jupí, jupí! Nové boty, to je nádhera!“ zvolala nahlas Natálie, protože se jí boty moc líbily.
Skončily prázdniny a volnost. Šla do druhé třídy, a tak dále, až vyšla základní školu. V každé třídě měla samé jedničky.
Potom vyšla střední školu a šla studovat na vysokou. Stala se lékařkou. Když vystudovala, byla moc úspěšná. Potom měla svatbu. Vzala si Petra Hrudu a měli čtyři děti a velkou lásku a taky jezdili na dovolenou.
Po čase byla babičkou, mnohokrát prababičkou a taky pra-prababičkou. Dožila se sto dvaceti let a její manžel stovky. A po celou dobu žili šťastně a měli mnoho vnuků, vnuček, pravnuků a pravnuček a….
Docela obyčejná pohádka.
Napsala Eva Jochcová,
6.třída
Napsal/a: anonymní
