Prognóza lékařů

Milé maminky,chtěla bych se s váma podělit o to,že vždy nemusí mít lékaři jen pravdu. Tak začnu svoji příhodu. Jsem po druhé vdaná a když jsem chtěla mít s manželem miminko, najednou nastaly veliké problémy. Zhruba po dvouletém snažení jsme stále měli jen dceru z prvního manželství…

Dostala jsem se ve svých 30letech do postresového přechodu a tenkrát mi můj ošetřující gynekolog zdělil, že už do jiného stavu rozhodně nepřijdu přirozenou cestou. Byla jsem z toho nejdříve nešťastná, ale pak jsme si s manželem řekli, že v dnešní době je to již zcela přirozené a není se za co stydět. Tak jsme se tedy vydali na soukromou kliniku, která měla splnit naše sny. Musím uznat, že byla nad naše očekávání a to jak co se týkalo zařízení, tak i personálu. Uvítal nás pan profesor, který nám věnoval čas a vše potřebné vysvětlil. Když si přečetl mou diagnózu a koukl na manželův spermiogram, tak nám ihned nabídl umělé oplodnění ve zkumavce. Ani jsme si to nemuseli moc dlouho rozmýšlet a šli jsme do toho. Po asi 14 denní kůře píchání si injekcí do břicha a odebrání vajíček nastal den D. Zavedli mi dvě oplodněná vajíčka a my jsme už jen čekali, co se bude dít dál. Je fakt, že ten týden, co jsem musela být v klidu, byl strašně dlouhý a pro mě hrozně nekonečný. Pak jsem mohla pomalu chodit a zhruba za 11 dní dojít na kontrolu. Nevydržela jsem to a jela jsem sama na HCG. Jaké bylo mé překvapení, když výsledek byl ANO. Asi právě proto jsem byla moc smutná, když jsem večer začla krvácet. Volala jsem lékaři a ten řekl, že není nic ztraceno, že se stává, že jedno může zaniknout. Zase mi zasel naději a ta se totálně ztratila, když mi řekl, že test je negativní a že se to neudrželo. Byla jsem z toho špatná, ale i tak jsem si říkala, že zkusíme druhý pokus. Ještě bych měla napsat, že se vše odehrálo v květnu a na další pokus jsem mohla až za půl roku. Daleko větší šok jsem měla, když mi dělali doplňující testy a asi za 14dní mi řekli, že i když nejsem stará tak (jelikož jsem prodělala opakované operace spodku a poslední končila tím, že mi vzali celou levou stranu, že) děti mít už nikdy své nebudu! Nabídli mi možnost těhotenství a mít to vytoužené miminko, ale z darovaného vajíčka. Chvíli jsem přemýšlela a jelikož mám strašně hodného manžela a on si své dítko zaslouží, tak jsem na to po domluvě s manželem kývla. Domluvili jsme se, že mě nechají odpočinout, mezitím udělají inseminaci která je sice v našem případě bezpředmětná ale prý to hradí pojišťovna, tak ať zase jen tak nemarníme čas a v září po návratu od moře se do toho pustíme. V červenci jsem šla na inseminaci, která byla opravdu k ničemu. Na druhý pokus jsem šla v srpnu ale už totálně znechucená, protože i ten milý přístup, jaký byl ze začátku, pomalu ale jistě vymizel. Inseminaci mi dělala staniční sestra, která měla udělaný kurz a já jsem si připadla, jak kdybych obtěžovala. Chodí se vždy jednou a pak obden podruhé. Tak jsem tedy šla. První mi byla dělána v neděli a na druhou jsem došla v úterý. Paní doktorka mi řekla, že už ji nemá cenu dělat, protože tam nemám vajíčko a že stejně se mi diví, že je to zbytečné, tak proč na ni chodím. Odešla jsem domů a byla jsem znechucena výrokem paní doktorky. Zhruba za 20 dní jsme měli odlítat na dovču. Asi 5 dní před odletem jsem si ze srandy udělala těhotenský test (bylo to 28 den cyklu) a byla jsem v šoku, když mi vyšly dvě čárky. Hned jsem volala a měla jsem dojet. Na ultrazvuku nebylo nic vidět, tak mě poslali na HCG a to vyšlo pozitivní. Aby toho nebylo málo, bylo strašně vysoké a doktorce se to nějak nezdálo, že se asi jedná o mimoděložní těhotenství. Jela jsem domů a za dva dny jsem měla dojet znovu na odběr, aby se vidělo co a jak. Výsledky byly stále a ještě vyšší, tak mi okamžitě zakázala jakýkoliv odlet a čekalo se. Přišla jsem na kontrolu za 10 dní a byl mi udělaný ultrazvuk. Jako laik tomu nerozumím, ale bylo mi divné, že se doktor dost směje a kroutí hlavou. Ptal se mě, jestli mi prý nestačí jedno. No abych napsala pravdu, nevěděla jsem jestli se mám smát a nebo brečet. Lékař mi sdělil, že u mě je to boží dar a že čekám dvojčátka! Skoro celé těhotenství jsem proležela v nemocnici až asi na 7 týdnů a bobci se narodili neplánovaně v 35. týdnu. Byl to chlapeček Michálek rovných 2000 gramů a 45 cm a holčička Zuzanka, která měla 2130 gramů a 45 cm. Pobyli si v nemocnici, ale už je máme dávno doma! V dubnu oslavili svůj první rok a můžu Vám Všem od srdce napsat, že je to moc náročný a krom stále vynikajícího manžela a pyšného tatínka mi nepomáhá nikdo. Je ale fakt, že bych je nevyměnila za nic na světě!!! Proč Vám píši svůj životní příběh? No právě proto, že né vždy lékaři mají pravdu! A já jsem jim za tu chybu moc vděčná a celý život budu!!!

Napsal/a: mamina