Výlet na saních

Co si pamatuje dospívající kluk ze svého dětství? Jak mu táta vyšlapával cestičky ve sněhu pod lesem, jak jsme chodívali k potoku a ten před mostkem bublal a na druhé straně hučel, jak byla silnice hladká jako sklo a autobus nevyjel do kopce, jak saněmi vyrýval koleje do sněhu, jak se chodilo pro vodu k zasněžené studánce, jak voněla na Bramberku hospoda obložená dřevem…

Je bílá zima. Co se čtyřletým kloučkem, který ještě nedojde pěšky moc daleko? Pojedeme tedy na výlet na saních. Stačí saně pro dva. Zítra vyrazíme spolu, jenom ty a já. Láká mě rozhledna Štěpánka. Ukážu ti, Kubo, kde mě tvoje babička učila sáňkovat a lyžovat.
Z okraje Jizerek se přiblížíme autobusem k motorestu Beseda. Do kopce tě táhnu na saních. Kolem silnice jsou ze sněhu úplné hradby. U příchovického kostela, který je zdaleka viditelný odevšad, uhýbáme opět do kopce. Cestou si povídáme a ukazujeme stromy u cesty. Přibližujeme se k tmavému smrkovému lesu. Kamenná rozhledna je v něm ukrytá. Vystupujeme po schodech a rozhlížíme se kolem dokola. Jizerky a Krkonoše ukazují své vrcholky. Musíme se někde ohřát. Stará dřevěná turistická chata je na svém místě. Chvíli pobudeme. A teď nás čeká ten nejlepší kus cesty. Pojedeme několik kilometrů z kopce. Nacházíme zelenou turistickou značku a pouštíme se po ní dolů. Cesta je naštěstí prošlapaná, takže se saně neboří. Jízda je rychlá. Jásáme. Sjíždíme až do údolí řeky Jizery. Pak zase strmě stoupáme vzhůru až k železniční zastávce. Tady tě už neutáhnu, šlapeš vedle saní a chvílemi je postrkuješ do kopce. Těšíš se na vláček. Brzy se objevuje. Projíždíme tunely, přejíždíme ocelový most vysoko nad korytem řeky, míjíme nádraží a zastávky. Všechno bedlivě pozoruješ ze sedadla u okna. Motoráčkem se vracíme do Lučan. Před setměním přicházíme do chalupy. Povedlo se nám být celý den venku. I když jsi unavený, vypadáš spokojeně. I mně je dobře. Našla jsem místa svého dětství. Možná se stanou i tvými místy.

O tom, co utkví v paměti
Co si pamatuje dospívající kluk ze svého dětství? Jak mu táta vyšlapával cestičky ve sněhu pod lesem, jak jsme chodívali k potoku a ten před mostkem bublal a na druhé straně hučel, jak byla silnice hladká jako sklo a autobus nevyjel do kopce, jak saněmi vyrýval koleje do sněhu, jak se chodilo pro vodu k zasněžené studánce, jak voněla na Bramberku hospoda obložená dřevem…
Většina dětí touží pohladit zvíře, šlapat v blátě, házet kámen do vody, lézt na strom, rozběhnout se v prostoru… Kolikrát se asi stane, že jim v tom všem my dospělí zabraňujeme? Možná si neuvědomujeme, že tím bráníme jejich přirozenému objevování světa, tedy i získávání bezprostřední zkušenosti s přírodou. Ochuzujeme zároveň děti i o možnosti vlastního sebepoznávání, o možnosti překonávat překážky a zdolávat výzvy. Znemožňujeme jim dobrodružství, které by mohly venku zažít. Abychom děti „uchránili“ od „nebezpečí“ špinavých bot, setkání s hmyzem, přílišné námahy při chůzi, mokrého deště – nebo spíše proto, že si chceme zachovat své pohodlí – často vidíme na zcela přirozených dětských činnostech zápory. Ať už jsou naše motivy zákazů a výmluv, proč nemůžeme jít ven, úzkostné a ochranitelské, nebo tkví v našem pohodlí, jejich důsledek pro dítě může být neblahý. Dítěti chybí přirozený pohyb, je ochuzeno o objevování a prožívání rozmanitosti přírody, je ochuzováno o možnost pozorování a chápání přírodních jevů a dějů. Vždyť přece podle toho, jak prožijeme dětství, formujeme svůj vztah k sobě, druhým lidem a ke světu, tedy i k přírodě…
Co nám utkvělo z raného dětství v paměti? Vybavujeme si hluboce prožité chvíle, z nichž nám zůstaly silné zážitky. Zážitky z vlastní zkušenosti. Co nás i v dospělosti rozechvívá, že si ty chvíle dokážeme připomenout? Kolem nás nečekaně zavane určitá vůně, prolne se v naší paměti se svou stopou z minulosti a okamžitě se neodbytně probíjí do vzpomínky v naší mysli. Vrací nás ke kořenům našeho bytí. Abychom netápali o vlastní osobě. Abychom nezapomínali, kdy nám bylo dobře.

Objevování bílých plání
Vyjdeme-li na procházku do polí, zažijeme pocit nekonečné bílé dálky. Někdy sněhová pokrývka splývá s obzorem. Setřeseme na chvíli sevření městem a užíváme si volnosti pohybu i myšlenek. Z procházky se vracíme unavení, ale i odpočinutí. Doma si zimní obraz můžeme nakreslit nebo vytvořit z bílého papíru a nalepit na podkladovou modrou čtvrtku. Obrázkem vyzdobíme třeba dětský pokoj nebo ho můžeme připevnit na korkovou nástěnku v předsíni. Bude nám připomínat chvíle strávené venku v zimní krajině.

Navštěvujeme jedno místo
V blízkém okolí máme zpravidla nějaký cíl, kam směřujeme na kratší procházku. Třeba zajímavý strom, u kterého se zastavíme pokaždé, když jej míjíme. Celoročně tak můžeme pozorovat změny vegetačních období, výskyt volně žijících živočichů, pozorovat zdraví stromu. Navštěvovat jedno místo můžeme v okolí našeho bydliště, na chalupě nebo kdekoli jinde, kam se častěji vracíme.

Válení ve sněhu
Malé děti mívají velký požitek z přímého kontaktu s materiálem – venku v zimě se sněhem. Působí jim obrovskou radost, když v něm mohou běhat, bořit se, padat do měkkého jako do peřin… zkrátka se pořádně vydovádět. K jízdě sněhem postačí i docela malá terénní vyvýšenina. S chladem se vypořádá dobrá zimní kombinéza, a když sníh občas zastudí do tváří, nevadí, aspoň víme, že je ta pravá zima.

Otisky postavy
Na procházce si můžeme zkusit vytvořit otisky našich těl v neporušeném hlubokém sněhu. Vzniknou zajímavé obrazy. Dobře otisknutá postava začíná kulichem, má rozpažené ruce – pokud jimi ve sněhu zamáváme odshora dolů, vznikne „andělíček“. Abychom výsledek neporušili, musí nás někdo ze sněhu zvednout. Námi vytvořené tajemné postavy zůstávají a my se vydáme domů za teplým čajem.

Obličeje ve sněhu
Je-li sníh vlhčí a venkovní teplota nad bodem mrazu, můžeme zkusit otisknout vlastní obličej. Třeba se nám podaří vytvořit originální sněhovou galerii – otisky tváří celé rodiny.

Ruce ve sněhu
Každý z nás, jak jsme spolu na procházce, položíme na chvilku obě dlaně do sněhu. Utvoříme tak sněhový podpis. Všímáme si, jak se liší velikost naší ruky a velikost otisku, zamyslíme se, proč je otisk větší. Jak ho vytváříme, co působí na sníh, že ho lze stlačit a vytvořit formu? Zkoumáme vlastnosti sněhu. Kromě nových poznatků si děti odnesou i zážitek ze společné rodinné vycházky. Svými podpisy do sněhu stvrzujeme, že jsme tu jeden pro druhého a držíme pohromadě.

Vycházka s dětským kluzákem
Někdy si po celodenním lyžování nohy potřebují odpočinout v jiných botách. A tak třeba zamíříme pěšky do kopce. Na horách může být cílem procházky vršek, kde navečer bývá pěkný výhled na hřebeny hor. Vyplatí se, když každý máme v ruce něco na klouzání. Děti i rodiče si neseme lopaty – kluzáky, někdo boby. Zpáteční cesta je okořeněná jízdou z kopce. Sešup závratnou rychlostí až k chalupě. Vytáčíme zatáčky, nadskakujeme na boulích. Brzdíme, až nám létají zmrazky a sněhový prach do obličeje. Brr! Ale jízda stojí za to. Užíváme si ji skoro každý podvečer během našeho pobytu.

Stavba iglú
Pro stavbu sněhového domku – eskymáckého iglú – potřebujeme dostatek tvárného vlhkého sněhu. Pomocí lopaty pak tvoříme sněhové bloky a z nich stavíme dům s kruhovou základnou. K tomu je potřeba víc dospělých nebo větších dětí – jeden člověk staví zevnitř, ostatní mu podávají sněhové kvádry. Přidáváme je kolem dokola a kruh postupně zmenšujeme. Stavba končí zasunutím posledního kvádru do kupole, potom se zevnitř prořízne východ a ve střeše jeden nebo dva malé větrací otvory. Chceme-li mít ochranu před větrem, přistavíme ke vchodu tunýlek.

Napsal/a: Ivana Šircová