Za co a jak chválit (případně trestat) dítě I.

Před časem jste opět měli v TAM-TAMu možnost pokládat otázky – tentokrát na téma „TRESTY A ODMĚNY“. Shromážděné dotazy jsme opět odeslali občanskému sdružení „Občanská inspirace“ a dnes Vám přinášíme první část odpovědí…

Občanská inspirace děkuje za pomoc při odpovídání na otázky svému spolupracovníku Aleku Lačevovi.

Jméno uživatele: CHROMLE

Občas mi chybí důrazné argumenty pro to, abych okolí (příbuzným) vysvětlila, že se dítě nesmí odměňovat a ani trestat jídlem – např. sladkost jako odměnu, nebo za trest nedostaneš žádnou pochutinu a podobně. Můžete mi poradit, jaké příklady či vysvětlení použít?
V prvé řadě je třeba říct, že vaše okolí by mělo respektovat vaše výchovné postupy i bez potřeby jejich racionálního zdůvodnění, protože jste to konec konců vy, kdo je zodpovědný za výchovu dítěte. A dítě má právo být vyživováno přiměřeně svému věku.
Jestliže je ale racionální argument nutný, pak odměňování či trestání jídlem je zhoubné například z toho důvodu, že tím dítě učíte celoživotním návykům v přístupu k jídlu a že se později může takto „odměňovat“ či „trestat“ samo, což může snadno vést k obezitě a jejímu velmi obtížnému překonávání nebo na druhé straně naopak k mentální anorexii, což je také svým způsobem zápas na celý život. Nežijeme už v době, kdy byl jídla nedostatek a sladkost byla odměnou v podobě kalorií navíc, které se hodily v době hladu. Naopak, žijeme v době kdy je obezita nemocí, a to zřejmě jednou z nejzávažnějších civilizačních chorob vůbec.

Proč se v poslední době všichni stydí přiznat, že své dítě také trestají? Není absolutní absence trestů spíše na překážku? Nesouvisí s tím i „nevychovanost“ a agresivita současné mládeže?
Nezdá se mi, že by se rodiče styděli přiznat, že své dítě trestají. Máte-li ale na mysli zejména fyzické tresty, pak je možné, že se stydí za to, že nezvládnou svou emocionální reakci a dítě v afektu seřežou. Byť trest může být za určitých okolností na místě, měl by mít charakter více symbolický a být přizpůsobený věku dítěte i podstatě jeho provinění. To od rodičů vyžaduje, aby se nejprve zamysleli a až pak jednali. Za takový trest není třeba se stydět, za impulzivní a nepřiměřené seřezání dítěte je ovšem hanba na místě.

Absolutní absence trestů by na překážku jistě byla, neboť dítě potřebuje jisté hranice. Dítě vychovávané zcela volně je uvržené do zmatku a nemá vlastně jak si osvojit společenské normy. Nicméně pod vlivem západních zemí se spíš proměňuje podstata trestů. Méně trestané a více povzbuzované děti spějí spíše k jiným charakterovým vlastnostem, zejména větší schopnosti sebeprosazení, kterého je v současném světě stále víc třeba.

Na nevychovanost tehdejší mládeže si stěžuje už antická literatura a ani v pozdějších obdobích to není o moc lepší. Jedno z vysvětlení tohoto jevu může být i fakt, že se proměňuje kultura mladých lidí a oni jsou tedy zdánlivě „nevychovanější“ než jejich rodiče. Tím, že je dnešní společnost víc otevřená a informačně zaměřená, jsou takové věci víc vidět. Zejména špatně se to posuzuje třeba z novin nebo televize, které referují o nejhlasitějších a tím pádem i divácky nejvíc vděčných případech v disproporci k četnosti výskytu takového počínání v reálu. To souvisí s tím, že dobře se chovající děti nikoho nezajímají a tím pádem nejsou divácky atraktivní.

Jak reagovat na situaci, když je dítě fyzicky potrestáno (plácnutím na zadek) a ono samo rodiči trest oplatí?

Velmi záleží na věku dítěte. Nicméně obecně lze říct, že děti jsou velmi dobré v nápodobě, tedy jste pro ně vzorem i v trestání. Zvlášť v mladším věku je možné, že si dítě plácnutí vykládá jako hru. Jakýkoliv trest ztrácí význam, je-li využíván často. Plácnutí je vhodné jen v extrémních případech, například jestliže je dítě bezprostředně ohroženo. V takovém případě je třeba vysvětlit, proč je dítě trestáno – jazykem, kterému porozumí. Pro jiné situace zkuste zvážit nějaké výchovné alternativy. Například odměňovat dítě v situacích, kdy nezlobí – byť i jen pochvalou, nebo nějakou hračkou, která jej bude rozvíjet. Zkuste aktivně tyto situace vyhledávat a být vždy konkrétní v tom, proč a zač jej odměňujete.

Jméno uživatele: KARAMELA

Je vhodné trestat temperamentní, neposedné dítě za nerespektování přání rodiče?
Velmi záleží na tom, o jaké přání jde a co se rozumí pod pojmem temperamentní a neposedné dítě. Dítě by mělo mít co nejvíc svobody ke zkoumání světa a přání rodičů, která je skutečně potřeba prosadit, by měly tvořit jen určité mantinely pro bezpečí a dobrý život dítěte. Nemělo by jich tedy být příliš mnoho, aby mezi nimi ty skutečně důležité nezapadly. Tato kritická přání je opodstatněné prosadit, jinak je to vždy potřeba velmi důkladně zvážit. Berte v potaz, že se děti chovají přirozeně, jenom si neuvědomují všechny důsledky svých činů. Je potřeba respektovat odlišnosti v povaze dětí a nepřisuzovat jim úmysly, které nemají – např. otravovat rodiče.

Jsou fyzické tresty nutné nebo je to spíše selhání rodiče?
Fyzické tresty by měly být spíše symbolické (jedno lupnutí), dobře rozvážené, následovat promptně (nikoliv tedy až se tatínek vrátí večer z práce) a řídce užívané, aby si zachovaly svůj důraz a podtrhly vážnost situace. Impulzivní seřezání dítěte za nějakou malichernost, protože rodič není naladěn nebo podsouvá dítěti úmysl mu nějak uškodit, je naopak nesporně selháním rodiče. Fyzické tresty jsou srozumitelné zvláště pro malé děti, které ještě obtížně přijmou racionální vysvětlení a to pro situace, které ohrožují zejména jejich bezpečí. I tak bychom ovšem měli jasně vysvětlit, proč tento trest uplatňujeme v jazyce pro dítě srozumitelném.

V jakém věku je dítě schopné dobře pochopit a uposlechnout zákazy ,,to nesmíš“, ,,to neber“ , ,,tam nechoď“?
Do jisté míry závisí na konkrétním dítěti, ne všechny se vyvíjejí stejně rychle ve všech oblastech. Skutečné osvojení a zvnitřnění různých zákazů, příkazů a pokynů nelze očekávat před pátým rokem věku dítěte. Nicméně je potřeba jej k tomu vést po celé období i v době, kdy se dítě ještě učí mluvit, pouze neočekávejte okamžitě jednoznačné výsledky. V předcházejících obdobích se dítěti podobný pokyn může snadno vykouřit z hlavy a tak je na rodičích předjímat rizika, upomínat a vychovávat systematicky a stále až do omrzení.

Jak dosáhnout přirozené autority?
Přirozená autorita rodiče vyplývá zejména ze souladu mezi tím, co říká a jak jedná, tedy toho, že vystupuje autenticky. Jestliže dítěti něco zakážeme a sami to pak provádíme, dítě se nás přirozeně snaží napodobit a je pro něj obtížné pochopit, že vy můžete a ono ne. Stejně tak, když dítěti jednou něco povolíme a podruhé ne, vytváříme mu v hlavě zmatek. Přirozená autorita dokáže vybrat zásadní pravidla, která dodržuje s železnou pravidelností a vychová podle nich nejen dítě, ale chová se podle nich sama. Jestliže chcete, aby se dítě rozhlédlo při přecházení vozovky, zamyslete se nad tím, zda i vy se vždy rozhlížíte, i když spěcháte a máte hlavu plnou starostí. Vyžaduje to neústupnost vůči dětskému naléhání nebo nátlaku, jestliže jednou něco prohlásíme za platné. Pokud dítěti řeknete, že nedostane moučník, pokud nedojí oběd a potom mu jej i přesto dáte, protože bude úpěnlivě žadonit, pak jej učíte, že úpěnlivým žadoněním vaši autoritu překoná. Na druhou stranu přirozená autorita znamená i vědět, kdy je smysluplné nějaké hrozby nebo jiná ultimáta vůbec dávat. Část úspěchu spočívá i v tom, se do situace, kdy je na jedné straně vah přání dítěte a na druhé vaše autorita, vůbec nedostat.

Za pomoc při odpovídání na otázky děkujeme našemu spolupracovníku Aleku Lačevovi.

Napsal/a: Inspirace