Pozoun

Shrnutí potřebných předpokladů a vlastností, které by dítě mělo mít, aby dokázalo zvládnout hru na pozoun. Pozoun patří mezi žesťové nástroje a jeho zvuk je hodně podobný zpěvu.

Pozoun se liší od ostatních žesťových nástrojů. Ostatní žestě mají klapky, s jejichž pomocí vyluzují určité tóny. Na pozounu, stejně jako na houslích, musí hráč každý tón vytvořit přesným a nepatrným posunem smykacího snížce. Tato technika hry přináší uspokojení umělecky a kreativně založeným dětem.
Mačkání klapek (do původní polohy se vracejí pomocí pružin) je nespojitý a mechanický pohyb, kdežto plynulý pohyb pravé paže a zápěstí při hře na pozoun působí radost těm dětem, které se chtějí pohybovat v souladu s hudbou.
Pozoun je lyrický nástroj. Děti, které rády zpívají i rády vytvářejí hudbu vlastními plícemi a hlasivkami, a kromě toho se jim líbí vibrování rtů na náustku, si téměř vždy vyberou pozoun – hra na tento žesťový nástroj se totiž nejvíce podobá zpěvu.
Zpěváci mají také důležitou výhodu. Při hře na pozoun je nesmírně významný dobrý hudební sluch. Pozoun nemá žádné ventily, které by mechanicky určily výšku tónu. Proto musí pozounista neustále naslouchat zvuku nástroje, sledovat tóny ostatních nástrojů a přizpůsobovat jim svou intonaci.
Jen málokterý rodič odhadne dostatečně přesně, jaký má jejich dítě hudební sluch, ale každý učitel hudby může dítěti dát několik testů, například Bentleyho test, podle nichž lze určit, zda má dítě dostatečně dobrý sluch pro hru na pozoun.
Mladší děti přirozeně tíhnou k nástrojům s vyšším tónem, které mají přibližně stejný rejstřík jako dětský hlas. Dospívající mládež, zejména brzy mutující chlapci a vysoké dívky s hlubším hlasem, než mají jejich menší kamarádky, zase tíhnou k tenorovému rejstříku pozounu.

Tělesné předpoklady
Hra na pozoun není takovou příležitostí k uvolnění prudké energie jako hra na trubku. Pozoun se hodí k tělesně dobře vyváženým dětem, které umějí ovládat svou energii. Tento typ dítěte bývá dobrým hráčem kriketu, krasobruslařem nebo atletem. Přestože je pozoun velmi dlouhý, drží se a ovládá mnohem snadněji, než byste řekli.
S hraním na pozoun se obvykle začíná mezi jedenáctým a dvanáctým rokem. Mladší děti mívají problémy při zaujímání krajních poloh pravé paže.
Náustek je o hodně větší než náustek kornetu nebo trubky, a proto vyžaduje masitější rty.
Pozoun je jediný dechový hudební nástroj (platí to pro dřevěné i žesťové nástroje), na který mohou hrát i děti se špatnou koordinací prstů. Pozounista potřebuje prsty jen k přidržování nástroje a k posouvání snížce.

Psychické předpoklady
Pozounista v dechové kapele nemá nijak zvlášť náročnou úlohu. Veškerý jeho part je zapsán v houslovém klíči a pozounista nedělá nic jiného, než doplňuje harmonie výše znějících nástrojů. V symfonickém orchestru musí svůj mozek zaměstnávat více, protože jeho party mohou být zapsány v kterémkoli ze tří klíčů (s ohledem na značný rozsah nástroje). Pozoun je také nejvšestrannější žesťový nástroj. Dospívající hráč, kterého začne nudit jeho úloha v kapele nebo v orchestru, se podle svých hudebních preferencí může přidat k taneční kapele, big bandu nebo koncertnímu tělesu; může si vychutnávat volnost improvizace v jazzové skupině nebo se může zahledět do komorní žesťové hudby. Pozounisté jsou většinou bystří a chápaví a se stejným potěšením se věnují několika typům hudby. Jsou všestranní.

Povahové předpoklady
Protože u pozounu každý tón utváří hudebník, je pozoun ze všech žesťových nástrojů nejvhodnější pro umělecky založené děti, které potřebují cítit, že vytvářejí zvuk. Velké uspokojení přináší zejména adolescentům, kteří chtějí vyjádřit vlastní osobnost hrou v jazzové kapele nebo při improvizaci. Děti, které úspěšně hrají na pozoun, bývají společenské, vnímavé a umělecky založené.

Napsal/a: Atarah Ben Tovim