Já ještě spát nepůjdu!

Mariin příběh

„Každý večer to bylo stejné. Luďka, kterému tehdy bylo pět let, jsme obřadně uložili k spánku, pomazlili se s ním a rozsadili kolem něj do postýlky oblíbené hračky. Po tomto dlouhém a složitém rituálu jsme s manželem vyčerpaně dopadli na pohovku a s úlevou si oddechli. Mluvili jsme jen šeptem, abychom Luďka nevzbudili, a domnívali se, že všechno bude v pořádku.
Jenomže za chvíli se Luděček zjevil ve dveřích. Noc co noc. Měl zoufalý výraz v očích, natahoval moldánky a v puse žužlal rukáv od pyžama. Prosebně se na nás díval a neřekl ani slovo.
,Co se stalo?‘ ptali jsme se. ,Mám žízeň,‘ šeptal, jako by právě přešel Saharu. Nebo si stěžoval: ,Mám hlad,‘ a rukou si držel žaludek, jako by mu ho hladem svíraly křeče. ,Nemůžu usnout,‘ prohlašoval s rukou na čele, jako by trpěl nesnesitelnou bolestí hlavy. Nebo s očima dokořán vyděšeně šeptal: ,U mě v pokoji něco je…‘

Pokaždé uvedl jiný důvod, ale cíl zůstával stejný: ´Můžu tu s vámi spát na pohovce?‘ ,‘Půjdeš mě držet za ruku, než usnu?‘
A naše každonoční souboje končily také stejně – nikdy se nám nepodařilo, abychom zůstali sami před půlnocí.
Jednoho večera jsme se po poradě s přáteli rozhodli si s Luďkem o všem promluvit. Řekli jsme mu, že jsme unavení a potřebujeme si odpočinout. Poprosili jsme ho, aby po uložení do postýlky už nevstával. Jestli přesto vstane, bude si muset pomoci sám – nalije si vodu nebo si vezme něco k jídlu a vrátí se zpátky do postýlky.

Téhož večera to na nás Luděček zkusil znovu. Chvilku poté, co jsme ho uložili k spánku, se objevil v obýváku s tím, že ho bolí hlava. Odpověděli jsme mu, ať se vrátí do postýlky, a dál si povídali mezi sebou, jako by se nic nedělo. Luděk se nejdřív rozkřičel, pak začal plakat, tahat tatínka za rukáv a nakonec si lehl na zem.
Nijak jsme s ním nesmlouvali, jen jsme mu krátce vysvětlili, že ho máme rádi, ale že se má vrátit do postýlky, jak jsme se dohodli.

Tatínek ho zvedl a odnesl do pokoje, dal mu pusu na dobrou noc a beze slova se vrátil do obýváku. Tatáž scéna se opakovala ještě několik dní. Luděk za námi chodil do obýváku, ale my jsme zachovali klid. Bez jediného slova, ale s velkým mazlením jsme ho pokaždé odnesli zpět do postýlky.
Přibližně po týdnu přestal v noci vstávat a víckrát za námi do obýváku nepřišel.“

Známý americký pediatr a ředitel Centra pro rodiče dětí trpících nespavostí uvádí: „Zkusme nad tím uvažovat. Dítě přece propukne v zoufalý pláč i tehdy, když mu odebereme krabičku zápalek nebo nůž. V takovém případě netrpíme žádným pocitem viny. My i dítě víme, že jsme to učinili pro jeho dobro. A jestliže jsme přesvědčeni, že všichni potřebujeme nerušený a pravidelný spánek, neměli bychom váhat a naopak bychom měli jednat stejně důsledně a jemně jako v případě zápalek. Výhody, jež z toho budou dítěti plynout pro jeho tělesný a citový rozvoj, zdaleka překonávají okamžik rozladění z odchodu na lůžko, které navíc vzápětí vyváží další pomazlení.“

Jak dítěti dodat pocit bezpečí

Ukládání k spánku patří k nejobtížnějším chvílím i pro větší děti. Je třeba, aby při něm opustily živý, pestrý, hlučný svět dne a vydaly se do temného a tichého tunelu nočního spánku.
Pokud chceme uklidnit dítě, které nechce spát, měli bychom se především vyvarovat rozčilení, když ho ukládáme do postýlky nebo když se v noci vzbudí.
Jestliže jsme rozmrzelí, dopálení nebo s námi začne lomcovat vztek, dítě to vycítí a začne se bát stokrát víc, protože nebude vědět, zda je naše nevrlost způsobena pouze únavou, nebo spíš skutečností, že ho odmítáme. Jakmile mu začneme něco vyčítat a nebudeme s ním mít trpělivost, můžeme se spolehnout, že hned tak neusne. Bude totiž cítit, že se ho „chceme zbavit“, a udělá všechno, aby tomu zabránilo.

Pokud mu však projevíme porozumění hned, když protestuje při ukládání k spánku, pomůžeme mu usnout snadněji.

Nemusí ještě jít spát, ale musí zůstat ve svém pokoji

V některých případech, zejména když se jedná o větší dítě, můžeme večernímu dohadování předejít tím, že dítě sice musí zůstat ve svém pokoji, ale nemusí jít hned spát.
My tak získáme své soukromí a dítě si ještě může chvíli užít to, co má nejraději, a zbavit se tak napětí, které se v něm za celý den nahromadilo. Může si poslouchat hudbu, přemýšlet o tom, co během dne prožilo, prohlížet si knížku nebo si číst, povídat si se sourozenci.
Všechny děti nemají stejnou potřebu spánku. Jestliže si vyzkouší „ponocování“, poznají hranice svých sil, ráno se jim bude těžko vstávat, budou mít ve škole potíže se soustředěním a druhý den nepochybně usnou, jako kdyby je do vody hodil.