Byl jednou jeden kluk, říkejme mu třeba Honzík, a ten byl strašně vybíravý v jídle. Nic z toho, co mu maminka uvařila, se mu nezdálo dost dobré a vždycky chtěl něco jiného.
Tak například, když maminka uvařila krupičnou kaši s medem, vztekal se, že ji chce s kakaem, a když mu na ni maminka dala kakao, mrštil s miskou o zem a dožadoval se párku. Nebo celý den chodil mamince okolo vaření a ptal se, co bude dobrého. Když slyšel, že mrkvová polívčička, prohlašoval, jak se moc těší a jak ji má rád. Když mu ji ale maminka postavila na stůl, v tu ránu chtěl zase maso a brambory.Maminka už z něho byla zoufalá a často plakala, ale Honzík si z toho nic nedělal a jakmile se nedívala, šel do spíže tu na oplatky, tu na brambůrky.
Jednou se takhle zase ofrňoval nad švestkovými knedlíky a maminka už nevěděla, co si počít, tak mu řekla, že když to všechno pěkně sní, dostane zelenou plyšovou žabičku, kterou mu koupila.
Tak Honzík tedy všechno pěkně spapal a odnesl si žabičku do pokoje. Dal si ji vedle polštáře a šel spát. Uprostřed noci ho probudilo takové zvláštní zpívání:
„La la, la la la, la la la la la.“ Chvíli se díval, co to je a pak zjistil, že to ta jeho žabička. Seděla na polštáři a zpívala. Ale už nebyla zelená, jako když si ji přinesl, nýbrž celá zčervenala.
Žabička dozpívala a mrkla na Honzíka.
„Ahoj,“ povídá Honzík.
„Ahoj,“ na to žabička.
„Ty umíš zpívat?“ divil se Honzík.
„To víš, já jsem z Duhové země, tam umí všechny žabičky zpívat.“
„Aha. Já jsem Honzík.“
„Já jsem Mi.“
„Zazpíváš mi ještě? Prosím..“
„Ne, ne. Až zítra,“ na to Mi.
„A proč až zítra?“
„Víš, já vždycky zpívám po dobrém jídle, takže když budeš celý den pěkně jíst, tak ti večer zazpívám na dobrou noc,“ řekla Mi a v tu chvíli se změnila na
obyčejnou zelenou žabičku. Ať se Honzík snažil sebevíc, už s ním nepromluvila. Než Honzík usnul, tak si svatosvatě sliboval, že zítra sní všechno, co mu dá maminka na stůl. A opravdu.
Ráno dostal chleba s máslem. Hned ho snědl a chtěl ještě, maminka se divila, ale dala mu ho. K obědu byl vaječný řízek a rýže. Honzík to zase všechno snědl a maminka se zase divila a začala se na Honzíka usmívat. Odpoledne ho vzala na hřiště na houpačky a dokonce mu koupila zmrzlinu. Večer dostal Honzík rohlík s rybí pomazánkou a opět ho celý snědl. To už ho maminka pochválila. Říkala mu, jaký je její Honzík hodný kluk.
A žabička taky splnila svoje slovo. Jakmile přišel Honzík do postýlky spát, celá zčervenala a začala zpívat. A tak to šlo den co den. Z Honzíka už byl velký kluk, ale pořád pěkně jedl a i jinak dělal mamince samou radost. A maminka byla od té doby veselá, pořád si s Honzíkem povídala a za nějakou dobu si domů začala nosit ibišky, fialky a palmy, zkrátka pokojové rostliny, které měla tolik ráda, a na které předtím neměla čas.
A Honzík byl moc rád, že je maminka šťastná a se vším jí pomáhal.
Až jednou večer Honzík žabičku v posteli nenašel, asi odešla za jinými dětmi, které zlobí u jídla. Ale Honzíkovi to nevadilo, už byl velký kluk a jedl všechno sám a bez přemlouvání. A občas, když se zase nad něčím ofrňoval, vzpomněl si na žabičku a snědl všechno tak, jako kdyby tu žabička pořád byla.
Napsal/a: notburga
