Víme, že dítě je schopno předvádět různé domácí hříčky přibližně od devíti měsíců výš. V té době dovede už také pěkně dát najevo odpor k něčemu – ne-ne, nechci, neudělám! A rodiče zase mají radost, neboť to znamená vývojový pokrok, sílu vůle a projev jeho osobnosti. I tohle však dítě dovede přeměnit ve hru a legraci.
Od deseti měsíců, kdy už obvykle šupajdí po kolínkách, bývá jednou z typických domácích hříček honička. „Že tě chytím!“ – a chytím a zvednu a zase položím na zem. A dítě vříská radostí a chce ještě a ještě. Do únavy. To je ovšem také typický jev. Děti totiž nevědí, kdy přestat, a naše průpovídka o tom, že „v nejlepším přestaň!“ vznikla zřejmě nad touto dětskou slabostí. Jenomže průpovídka moc nepomáhá. Jak vidíme, děti už od kojeneckého věku přehánějí, vyčerpávají se, udržují legraci až křečovitě, takže to nakonec končí slzami. Přestat v legraci, k tomu je třeba velké vnitřní síly a tu můžeme čekat víceméně až v dospělém věku.
Kolem dvou až tří let se už děti navyvádějí kousků pro zasmání celou spoustu. To už se dovedou všelijak legračně tvářit, napodobovat zvířátka, napodobovat lidi a nejrůznějších „lumpáren“ vymyslí docela samy habaděj. Je to roztomilý věk. A dítě samo je smíšek. Nedá nám pokoj, a pokud je zdravé a cítí se v bezpečí, hledá si příležitost jak se smát. Čili i nám je s ním veselo.
V předškolním věku tu zaznamenáváme další pokrok. Legrace postoupila o jedno intelektové patro výš. Děti jsou schopny pochopit absurditu a mají z toho velikánskou radost. Děje se to na dvou rovinách. Jednak hravě a naschvál opakují nějaký výrok nebo něco opakovaně dělají – do nesmyslnosti. Čili je to něco, co se normálně neděje a nedělá – tedy absurdita pro legraci. (Na této mentalitě předškoláka je např. založen vtip z jednoho silvestrovského pořadu – „mámo, chyt mi žábu!“ A člověk se tomu musí smát i po letech, když si na to vzpomene.) Za druhé, je to vymýšlení nových a nových věcí, které k sobě nepatří nebo které nejsou možné. Např. co budeme vařit k obědu? Kopřivy, hrášek a buřty – a dort se zelím – a dvě polínka s cibulí – atd. atd. (Vystihl to dobře Josef Čapek, když nechal pejska a kočičku dělat dort.) Vzpomínám, jak jsme s naší nejstarší dcerou, když jí bylo kolem čtyř-pěti let, hráli při dlouhých cestách autobusem vždy znovu hru „až pojedeme do Afriky“. Co tam budeme dělat a co uvidíme? Vymýšlení absurdit a nesmyslů na toto téma zabralo právě tolik času, než holčička usnula.
Klauniáda je klasickou legrací předškolního věku. Klaun, šašek, Jů a Hele, legrační pohádkové bytosti, absurdní lidé-nelidé, kteří dovedou dělat legraci, odpovídají mentalitě dětí tohoto věku.
K dětství patří nejen hra, ale také veselost. Smutné dítě je zvláštnost. Objevuje se jen za zvláštních okolností. Signalizuje nemoc, neštěstí, utrpení, ztrátu, opuštění. Je to znamení nikoliv psychické deprivace (při té se mohou děti i vesele smát), ale znamení akutní frustrace, akutního citového ochuzení. René Spitz objevil u dětí depresi ze ztráty objektu, který dosud dítě citově zásoboval, či spíše přezásoboval, a nazval tuto depresi anaklitickou, tj. deprese ze ztráty opory. Ta může vést až k smrti dítěte.
Ve školním věku přijdou vtipy, pak i slovní hříčky, od druhé třídy výš si děti vypravují anekdoty a nosí je domů (zpravidla naivní, ale pro ně jsou „děsně legrační“).
Vydalo nakladatelství Portál, 2010.
Napsal/a: Zdeněk Matějček
