Máte doma předškoláka, prvňáčka nebo prostě jen dítko, kterému chcete udělat radost krásnou pohádkovou knížkou? Máme pro vás tipy na skvělé tituly, o které si v naší soutěži můžete také zahrát!
Zuzana Pospíšilová a Lenka Rožnovská jsou autorky, jejichž tvorba se zaměřuje právě na ty nejmenší. V nakladatelství Grada nedávno vyšly hned čtyři jejich tituly, které udělají radost právě jim. Dvě z nich byly zařazeny do edice Pohádkové čtení, další dvě jako Čtení pro prvňáčky.
V rámci projektu První třídou s VD tyto knížky právě nyní testují maminky se svými prvňáčky a pro vás ostatní máme možnost je vyhrát v naší soutěži.
Mokré pohádky
Autorka: Zuzana Pospíšilová
Ilustrace: Jana Valentovičová
Dvacet „mokrých“ pohádek Zuzany Pospíšilové má společné téma – vodu. Ať už jde o rybník, tůňku, potok, moře, déšť, kroupy, mlhu nebo kapku potu, s každou podobou vody připlouvá do této knížky jiný pohádkový příběh a jiná vodní bytost. Víte, že voda má zázračnou moc? Umí najít ztracenou cestu, přičarovat poklad nebo potrestat nespravedlnost. Začtěte se do pohádek a uvidíte.
Knížku Mokré pohádky si můžete objednat třeba zde.
O chlubivém rybáři
Bylo parné léto a lidé trávili většinu času u vody. Někteří se koupali, jiní se 
opalovali, ale byli i tací, kteří u vody jen seděli s rybářským náčiním v ruce a chytali ryby. U jednoho malého rybníka, kterému neřekli jinak než Hastrmaňák, seděli ve stínu vrbiček tři rybáři.
Potichu si povídali o svých úlovcích.
„Jednou jsem ulovil kapra velkého jak štiku,“ řekl jeden z nich, který měl na hlavě klobouk se širokou krempou.
„To je možné,“ souhlasně přikývl druhý. „Mně se tady taky podařil pěkný úlovek. Při měsíčních paprscích a těsně po dešti berou ryby jak divé. Musel jsem jich polovinu nechat plavat, abych došel domů. A jedna štika dokonce byla velká skoro jako sumec!“
Třetí z rybářů významně pozvedl ukazovák pravé ruky.
„Pánové, to bude tím, že o zdejší rybník se stará nějakej hastrman. Kdysi ho prej někdo zahlíd, a tak ho hastrman utopil.“
„O hastrmanovi jsem už taky slyšel všelijaké povídačky,“ přikývl první z rybářů, ten s tím kloboukem, „vrtalo mi to hlavou, a tak jsem se šel zeptat na úřad, jestli se tady v tom rybníce už někdy někdo utopil.“
„A co ti řekli?“ byl zvědavý druhý rybář.
„Nic. Vysmáli se mi. Je to prý docela mělký rybník. Co svět světem stojí, se tu prý nikdo neutopil.“
„Ale na každém šprochu pravdy trochu, jak říká lidové moudro,“ rozumoval třetí rybář. Předtím opět významně pozvedl ukazovák, tentokrát na levé ruce. Najednou to ve křoví za nimi zašustilo a všichni tři, vystrašení povídáním o hastrmanovi, se polekaně svalili ze svých stoliček na jednu hromadu.
Pohádky z parkoviště
Autorka: Zuzana Pospíšilová
Ilustrace: Michal Sušina
Parkoviště plná aut se zdají být jen tichými řadami barevných plechových strojů. Nenechte se ale mýlit. Pod kapotou to žije. Každý motorista by mohl vyprávět jedinečný příběh svého věrně sloužícího vozu a stejně tak každé auto má v zásobě kupu historek o svém řidiči. Jako lidé odpradávna při setkání mluví, klábosí a tlachají, také auta na parkovišti toho napovídají… hotové pohádky. Zrovna jako v této knížce, ve které vás staroušek automobil provede světem, který voní benzinem a naftou.
Knížku Pohádky z parkoviště si můžete objednat třeba zde.
O zapomnětlivém dědečkovi
„Dědečku, dnes budu péct buchty,“ oznámila vesele babička.
„A s čím budou?“ chtěl vědět dědeček.
„Jaké máš nejradši?“ vyzvídala babička. Chtěla dědečkovi udělat radost. Zítra bude slavit jmeniny, jako všichni Antonínové.
Dědeček chvíli přemýšlel a pak řekl: „S tvarohem, babičko. Udělej je s tvarohem!“
Babička se usmála a šla se podívat do lednice. Úsměv se jí ale z tváře rázem vytratil. Měla 
povidla, měla marmeládu, měla dokonce i mák, ale tvarohu ani kousíček. „Dědečku, buď tak hodný a zajdi do obchodu pro dva tvarohy,“ požádala ho babička, „už jsem dala kynout těsto a je potřeba ho hlídat, aby neuteklo.“
„Tak to já tam rád zajdu, babičko. Nechtěl bych ty buchty honit po celém městě,“ žertoval dědeček.
„Ale hlavně se někde nezapomeň, dědečku!“ připomenula mu babička a na lísteček mu napsala, že má koupit 2 TVAROHY.
Dědeček se oblékl do vycházkových kalhot, lísteček vložil do kapsy a vydal se na cestu do obchodu. Když šel ulicí, prohlížel si výkladní skříně a snažil se zapamatovat si cestu. Dědeček byl totiž už pár let nemocný a vinou své nemoci hodně zapomínal. Před výlohou s hračkami se zastavil a začal vzpomínat na své dětství. Dojetím mu oči maličko zvlhly, a tak si je otřel do kapesníku. Nevšiml si, že mu přitom vypadl lísteček.
Potichu se snesl k zemi a kolemjdoucí lidé na něj bez ostychu šlapali.
Dědeček se konečně odpoutal od výlohy s hračkami a najednou se zarazil. Nevěděl, kam má jít a co má udělat. „No co, půjdu dál, třeba mi to cestou samo přijde na mysl,“ rozhodl se dědeček. Pomalu kráčel ulicí a najednou mu do oka padl nápis AUTOBAZAR.
Dědeček se zastavil a podrbal se v šedivých vlasech. „Už to mám! Chtěl jsem koupit auto!“
Tatínku, nezlob!
Autorka: Lenka Rožnovská
Ilustrace: Markéta Vydrová
Všichni jistě vědí, kdo vynalezl žárovku nebo parní stroj. Víte ale, kdo vynalezl myšocink, bublihvízd nebo zježovač vlasů? Je to vynálezce inženýr František Všetečka. Pan Všetečka má všetečnou a, jak jinak, vynalézavou dceru Barušku. Když ti dva spolu něco vymýšlejí, je to trochu legrace, trochu dobrodružství a trochu katastrofa. Roztomile bláznivé příhody rodiny Všetečkových jsou určeny čtenářům od šesti let.
Knížku Tatínku, nezlob! si můžete objednat třeba zde.
Všetečkovi
V domečku s červenou střechou a kulatým půdním okýnkem bydlí pan inženýr František Všetečka. Je to člověk pracovitý, zvídavý a odvážný. Je totiž vynálezcem. Pan Všetečka vynalézá všechno možné i nemožné. A vynalézá všude. Doma, na ulici, ve sklepě či na půdě, ba dokonce i v posteli a ve skříni.
Jeho žena se jmenuje Marie Všetečková, rozená Tečková. Pan Všetečka jí však říkává Marie 
jenom tehdy, když jde o vážnou věc. Jinak na ni volává Mařenko, Maruško, Mařko, ale nejčastěji jí říká Majdo. Paní Marie Všetečková je žena laskavá, trpělivá a veselá. Naštěstí pro pana Všetečku! Žena nelaskavá, netrpělivá a bez smyslu pro humor by panu Všetečkovi ty jeho vynálezy asi těžko strpěla.
I paní Všetečková má své zaměstnání. Je lékárnice. Prodává lidem léky proti bolesti, kapky proti rýmě, sirup proti kašli, masti proti vyrážkám a obvazy na rány. Obvazy a náplasti si k ní chodil kupovat hubený, blonďatý kluk s brýlemi, které nosila snad už jeho babička. A to byl právě pan inženýr František Všetečka. Slečně lékárnici se líbil. A ona se zase líbila jemu. Slovo dalo slovo a ze slečny Marie Tečkové se časem stala paní Marie Všetečková. Později se Františkovi a Marii Všetečkovým narodila malá Baruška. Holka pro radost a jen malou starost. Baruška je holka svého táty a své mámy. Po tátovi zdědila blonďaté vlasy a po mámě je má kudrnaté. Zpropadené vlasy! Barča se na ně zlobí. Hlavu má samou žlutou kudrnku. Kdyby měla křídla, vypadala by jako andílek! Ještě že má oči. Po mámě jsou tmavé jako trnky a po tátovi trošičku krátkozraké, takže musí nosit brýle. Baruška si myslí, že má tmavé oči jako čertík nezbedník, a to se jí líbí. I ona je malý neposeda, myška šup sem, šup tam, zkrátka je to Všetečkovic holka.
O lakomém křečkovi
Autorka: Zuzana Pospíšilová
Ilustrace: Markéta Vydrová
Děti často slyší, že jsou špinavé jako prasátko, lakomé jako křeček nebo že spí tvrdě jako dudek. V naší řeči je spousta podobných rčení a přirovnání. Napadlo vás někdy, jak taková rčení vznikla? Možná to bylo tak jako v pohádkách, které si můžete přečíst v této knížce.
Knížku O lakomém křečkovi si můžete objednat třeba zde.
O lakomém křečkovi
Vedle obilného pole se rozprostírala malá louka, na které bydlela myška Lenka, zajíc Čeněk, krtek Danek, jezevec Zbyněk a taky křeček Mareček. Kamarádili spolu a často se chodili vzájemně navštěvovat.
Když obilí dozrálo, nadešel pravý čas, aby si zvířátka začala dělat zásoby potravy na zimu, 
která měla být letos obzvlášť dlouhá. Všichni pilně sbírali obilné klásky. Zvířátka si vzájemně pomáhala, jenom křeček Mareček si sbíral sám pro sebe.
Toho léta ovšem vyjely kombajny na pole dřív a všechno obilí bylo pryč ještě před tím, než si všichni stačili udělat dostatek zásob na zimu. Zůstaly jen úzké pásy neposekaného obilí na krajích pole.
‚Křeček Mareček, který se nerad s někým dělil, chtěl mít zbytek obilí jen pro sebe. Rozdělal ohýnek na opačném konci louky a čekal, až mu vítr pomůže oheň pořádně rozfoukat. Jakmile se Marečkovi zdálo, že plameny šlehají dost vysoko, utíkal pryč, co mu síly stačily. Spoléhal se na to, že zvířátka budou chtít oheň uhasit. A taky že ano. Jako první uviděl oheň zajíc Čeněk, který zrovna běhal po poli. Hned začal volat na pomoc ostatní zvířátka: „Hořííí, pomóóóc, hoří louka, pojďte rychle hasit, ať nám neshoří naše domečky!“ Všechna zvířátka, kromě Marečka, se polekaně seběhla.
„Čendo, ty jsi z nás nejrychlejší. Poběžíš rychle k potoku pro vodu!“ radila myška Lenka. „Ty, Danku, vykopeš hromádky hlíny jednu vedle druhé, ať se oheň nemůže dostat dál na pole. Já se Zbyňkem pomůžeme zajíčkovi hasit plameny. Nemůžeme dopustit, aby všechno shořelo!“
Vyhrajte pohádkové knížky pro děti!
Zalíbily se vám knížky? Máte rádi vyprávění Zuzany Pospíšilové a Lenky Rožnovské? Pak byste si neměli nechat ujít tituly, které pro vaše děti napsaly!
Ve spolupráci s nakladatelstvím Grada, jsme pro vás připravili soutěž, ve které se bude hrát celkem o osm výtisků!
Stačí jen správně zodpovědět soutěžní otázku a mít štěstí při tipování. Soutěž s pohádkovým čtením nejen pro prvňáčky běží od 14. do 27. října 2013.
Náš tip pro ty, kteří tuto soutěž ještě moc neznají: Netipujte na začátku soutěže příliš vysoko. Každý den nad ránem probíhá kontrola soutěžních tipů. Všichni soutěžící, jejichž tip byl již překonán, budou o tomto faktu informováni emailem. Jednou denně můžete své tipy upravovat a zvýšit tak šanci na výhru.
Napsal/a: Iveta Pešková
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (4 vyjádření)
Knihy vypadají lákavě. Dětem se nejvíce líbí Pohádky z parkoviště 🙂 *
Pěkné knížky pro děti!
Lenka Rožnovská a Tatínku nezlob ! – výborná…
Knihy vypadají výborně!!!!
Mobile Sliding Menu