Sedím na koberci a snažím se, mimochodem celkem neúspěšně, zabavit svého rok a půl starého syna stavbou komína z kostiček. Jako kulisu mám puštěný svůj oblíbený seriál. Synka televize absolutně nezajímá, ale najednou přece jenom zbystří.
„Niňa, niňa!“ volá a nadšeně tleská ručičkama.Muž a žena z televize se totiž zrovna nachází v kuchyni a mají tam mikrovlnnou troubu. Momentálně nejlepší kamarádku našeho Karlíčka. Celé dny před ní stojí, nábožně si ji prohlíží a čeká, až do ní konečně půjde někdo něco ohřát. Potom se totiž ozve cink, což v jeho řeči znamená niň a z toho vzniklo dané pojmenování.
Upřímně, vůbec nechápu, co na té nezajímavé hranaté věci vlastně vidí, ale tak to u nás chodí každý den, veškeré spotřebiče totiž předčí autíčka, plyšáky a kostičky.
Zvoníme u naší babičky a jakmile se otevřou dveře, začne obvyklý rituál. Karlíček napodobuje zvuk fénu a utíká ke skříni, teď už si ji umí otevřít sám, takže si bez problému vytahuje fén, další kroky vedou k další skříňce, kde je pro změnu schovaný vysavač. Ten je ale moc vysoko, proto Karlíček volá babi, babi a babička se natahuje pro dalšího vrčícího kamaráda.
Ještě nesmí zapomenout na kuchyň a vzít si odtamtud mixér. A teď, když má všechny své oblíbence po ruce, spokojeně se s nimi usazuje na sedačku. Šňůry jsou zamotané do sebe a náš chlapeček ve svém živlu. Za chvilku ho ale přestane bavit, že musí vrčet sám a chce si nějaký přístroj zapojit. Když konečně dotáhne šňůru k zásuvce, narazí na problém v podobě nezbytných záslepek. Babiii, dělá psí oči a babička řekne: „Tak ale jen chvilku, ano?“ A Karlík všem v místnosti vesele fénuje suché vlasy a celý září.
Takové situace jsou u nás prostě běžné, když jsme vyřadili nefunkční varnou konvici a dali mu ji na hraní, rázem se z ní stala hračka číslo jedna.
Před Vánocemi jsme samozřejmě řešili, co našemu malému technikovi dát pod stromeček. Hraček je obrovské množství a já i manžel jsme brzo objevili spoustu úžasných věcí. Nakonec jsme se ale shodli na tom, že se na hračky nesmíme dívat naším pohledem, ale pohledem našeho dítěte.
A pak jsme kápli na geniální věc – na malou napodobeninu našeho vysavače.
Byla to trefa do černého!
Rozbalil si ho jako první a hned začal vysávat, vysavač dokonce i hučí, takže jsme tiché vrčení poslouchali další tři hodiny. Asi nemusím dodávat, že o další dárky pod stromečkem už nejevil Kája sebemenší zájem. Nakonec jsme vysavačkovi museli ustlat hned vedle postýlky.
Pokaždé, když syn vidí že jdeme vysávat, nelení a se svým mini vysavačem se přidává. Akorát je škoda, že ten jeho vysavač nemá skoro žádný tah, jinak by u nás nebyl jediný drobeček.
Nevím, jak dlouho mu ještě ta neobvyklá zábava vydrží a kdy už konečně přejde na „normální“ hračky. Každopádně do té doby si musím každé ráno obejít své obvyklé kolečko a zkontrolovat, jestli jsou všechny zásuvky zaslepené a našemu broučkovi tak při jeho hrách s hučícími kamarády nic nehrozí.
Zítra jdeme na návštěvě ke kamarádce a jejím třem synům. Když nás zvala, lákala synka na novou autodráhu a mluvícího medvídka. To určitě, pousmála jsem se v duchu, protože dobře vím, že to hlavní, co Karlíčka bude zajímat je jejich niňa. 🙂
Napsal/a: Karolína Purkertová
